James Doughlas Morrison byl válečné dítě. Narodil se v Melbourne na Floridě na sklonku třiačtyřicátého roku, "Každý člověk se někde narodil, ale já už se na to nepamatuju. Asi jsem byl zase bez sebe." Jeho otec byl námořní důstojník a s každým povýšením se celá rodina stěhovala: Washington (2x), Santa Fe, Los Altos, Alamenda. Netřeba být psychologem: časté stěhování z místa na místo přináší pocit vykořeněnosti, neadpatability (protože proč), krade cit pro komunikaci a ztěžuje vytváření vztahů k věcem a hlavně k lidem.

V Albuquerque Jim uviděl na silnici umírající Indiány. Začal řvát a nebyl k utišení: "Byl to jen sen, Jimmi," řekl otec. "Byl to nejdůležitější okamžik mýho života," tvrdil Jim později, "cítil jsem, jak do mne vstoupila duše starýho Indiána."

V deseti letech byl šikovný, inteligentní a slušně vychovaný Jim miláčkem všech učitelů, kteří ovšem netušili nic o stovkách Jimových kreseb převážně s fekálními a sexuálními náměty.

Když mu bylo patnáct, jedním dechem přečetl Kerouacův román Na cestě. A pak ho četl znova a znova. Začal napodobovat hýkavý smích Deana Moriartyho Híhíhíííí. Jim prošel školou (už opět ve Washingtonu s maximálními výsledky a minimálním úsilím. Naměřili mu IQ 149 (!). Četl všechno od Kerouaca, Ginsberga, Ferlinghettiho, Corsa a McClurea. Miloval francouzské symbolisty, hlavně Rimbauda. Nejvíc mu ale učaroval Nietzsche a jeho výklad dionýzovsko-apollonského sporu. Jeho učitel angličtiny prohlásil, že jedině on z celé školy je schopen číst a porozumět Joyceovu Odysseovi. Jim se tehdy prohlásil za spisovatele. podle Rimbaudova vzoru psal krátké básně v próze, plnil zápisníky poznámkami, úvahami a prvními dvouveršími. Mnoho z nich bylo přímou inspirací pro první texty Doors:

Když se bezvětrné moře spikne

sepne v krunýř/A jeho temné zesláblé

proudy začnou plodit drobné stvůry

Možnost plavby je mrtva

Chvíle rozpaků a první zvíře

Je vrženo přes palubu

(Horse Latitudes)

zapsal si Jim, když viděl na obálce jakéhosi paperbacku, jak Španělé házejí z galéry koně do moře. Chlapec začal být "divný" a z jeho milých očí stále častěji šlehaly blesky. Společenskou konverzaci při slavnostním obědu hněvivě přerušil: "Mlaskáš jako prase, řekl matce." Když se zase stěhovali, loučil se se svou první láskou Tandy pod balkónem: "Konečně budu mít od tebe pokoj," řval. "Odjíždím a nikdy ti nenapíšu! Ani na tebe nebudu myslet!" A zatímco se hodná Tandy chvěla za záclonou, Jim sedl do auta směr Florida.

Venice je pláž kousek od Los Angeles. V padesátých letech byla Mekkou beatniků a počátkem šedesátých tam v laciných ubytovnách bydleli studenti, malíři, básníci. Scházela se tam půvabná umělecká komunita. v níž se nosily stále delší vlasy. Dvacetiletý Jim Kortison, student filmové fakulty UCLA tam jezdil každý víkend. A když ho ze školy vyhodili, nastěhoval se tam na trvalo na střechu jednoho skladiště. Vedl bohémský život se vším všudy - pivo, kořalka, tráva, ženský. A řeči o filmech, básnících, Freudovi a Jungovi, o šamanství. A taky o rock´n´rollu: " Zrození r´n´r se krylo s mým dospíváním. Nikdy jsem si nemyslel, že bych ho sám hrál. Těch prvních pět nebo šest písní, co jsem napsal, jsem si zpíval při fantastickým rockovým koncertu, kterej se odehrál v mý hlavě… Hudba mi přichází na mysl první. Takovej zvuk. Slyším ho, ale neumím to hudebně zapsat. A tak abych si ho zapamatoval, musím na něj napsat slova.

Hello, I Love You/Won´t You Tell

Me Your Name?,

načmáral si Jim, když u moře pozoroval černošku s dlouhýma nohama. Za tři roky si tenhle verš zpívala celá Amerika.

William Blake: Jestliže dveře vnímání budou čisté, všechno se člověku zjeví v pravdivé a nekonečné podobě (motto k Aldous Huxley: The Doors Of Perception, Dveře vnímání).

V srpnu 1965 potkal Jim na pláži o čtyři roky staršího spolužáka z UCLA, Ray Manzareka: "Ahoj Rayi! - Čau, myslel jsem, že seš v New Yorku. - Ne, zůstal jsem tady. Píšu. - Co prosím tě píšeš? - Nic moc - Pár písniček. - Písničky? No tak to si je poslechneme."

Sedli si. Jim prospíval písek mezi prsty, přivřel oči a polohlasem polozpíval:

Let´s Swim To The Moon, uuuhu

uuh/Let´s Climb Through The Tide/

Penetrace The Evening that The/

City Sleeps to Hide

(Moonlight Drive, Strange Days)

Rayův pobavený úsměv se vytrácel. Když Jim skončil, řekl Ray: "Doprdele, to je nejlepší písnička, jakou jsem kdy slyšel. Založíme r´n´r kapelu a vyděláme milion dolarů. - Přesně to chci už hodně dlouho," odpověděl Jim. Zakrátko se zformovala čtyřčlenné kapela, v níž vedle |Morrisona a Manzareka byl budeník John Densmore a kytarista Robby Krieger, oba dva s jazzovou minulostí. "Budeme se jmenovat The Doors," řekl Jim a četl z Huxleyho: "Volně k mání je jen alkohol a tabák. Ostatní dveře do zdi jsou různé drogy a jejich konzumenti jsou narkomani."

Během následujících pěti let se z The Doors staly hvězdy rockové hudby a z Jima Morrisona idol mladé generace. Bylo to trochu paradoxní, jelikož hudba Doors a Jimovy texty byly z úplně jiného světa než tehdejší ideje květinových dětí.

Zrušte mé předplatné na zmrtvýchvstání/

Pošlete mé doklady do pasťáku/Mám tam pár přátel/Tvář v zrcadle nezůstane/…

Dřív než upadnu do hlubokého spánku/

Chci slyšet řev motýla."

(When The Music´s Over)

Nesmírná popularita a s ní spojené pocity deprese a úzkosti způsobily obrovskou proměnu v Jimově životě. Mohl si dovolit úplně všecko a zkoušel ještě víc: "probourat se na duhou stranu," Break On Through (To The Other Side). Věčně namazaný zpěvák se už dávno před publikem nestyděl a doby, kdy zpíval zády k lidem byly pryč. Některé koncerty byly skvělé - to když nepřekročil svou obvyklou míru - jiné strašlivé, jako ten osudný v Miami.

1. 3. 1969, Miami, Florida.

V únoru Jim navštívil představení avantgardního divadla The Living Theatre Parasdise Now. Herci chodili po jevišti a pronášeli holé věty, třeba: Nesmím se svléknout. Druhý den Jim odletěl na koncert. Celou dobu v letadle pil jak duha. Kapela jako vždycky začala Break On Through, pak Backdoor Man. Po několika verších Jim s čerstvým plnovousem přestal zpívat a začal už neposlušným jazykem mluvit: "Poslouchejte, potřebuju vás mít rád…Jsem sám. Potřebuju pohodu. Která z vás má rada mojí prdel? Jedééém!" Zbylí Doors se snažili zachránit situaci další skladbou Five To One. Ale Jim nebyl k zastavení: "Jste banda zasranejch idiotů," zařval. "Jste banda otroků!" Svlékl si košili a hodil ji do publika.A pak přišel ten okamžik, který Jim plánoval od té doby, co zhlédl Libiny Theatre: Nemohu si svléknout šaty. Připravoval se na to pečlivě. Ray Manzarek tušil kolik uhodilo. "Zastavte ho,

proboha!" zařval na manažera. Jenže to už měl Jim ruku na zipu kalhot. "Chcete ho vidět?," zahulákal a začal si rozepínat opasek… Nakonec ho museli z pódia sundat karatisti.

"…obnažil své přirození, dotýkal se svého penisu a třásl jím, čímž simuloval masturbaci…" (z rozsudku soudu v Miami).

Podle platných zákonů mohl být Jim odsouzen až na sedm let. Nejdřív si s tím nelámal hlavu, ale po týdnu zjistil, že koncerty Doors byli skoro všude zrušeny. Jen na zakázaných koncertech přišli Doors o víc než milion dolarů.

12. prosince 1970 hráli Doors v New Orleansu. "Každý, kdo tam byl, viděl, jak Jima opustila duše, ztratil ji uprostřed koncertu," popisuje Manzarek. Byl to konec, jejich poslední koncert a Jim napřel všecky zbylé síly do nového (a bohužel posledního) alba.

Do tohoto domu jsme se narodili/Do tohoto světa jsme byli vrženi

Jako pes bez kosti/Jako najatý herec/Jezdci v bouři/Na cestě číhá vrah.

(Riders On The Storm)

Po natočení alba se Jim rozhodl odjet s Pamelou Courson, ženou osudovou, do Paříže. Věřil, že ve městě Rimbauda může být konečně sám sebou. Hodiny chodil po pařížských ulicích a pil po bistrech a vinárnách. Byl potěšen dobrými recenzemi na album L.A. Woman. "Když se jim líbí tohle, co budou říkat tomu, co mám v hlavě teď!" pravil.

V sobotu třetího července 1971 seděl doma s Pamelou. Zvracel trochu krve, ale říkal, že se cítí dobře a že se jde vykoupat. 4.7. v pět hodin ráno ho Pamela našla ve studené vodě bez duše. Oficiální zpráva zněla: infarkt. O Morrisonově smrti, vraždě, sebevraždě existuje řada teorií od fantaskně rituálních, přes politicky motivované, až po tu, která vůbec smrt zpochybňuje.

Živí pamětníci přísahají, že neví víc než řekli a Pamela, která asi jediná věděla, si vzala tajemství do hrobu. Nepřežila Jima ani o tři roky

Jim Douglas Morrison

8.12. 1943 - 4.7. 1971

Úryvky z textů přeložil Vojtěch Lindaur

Citace jsou z knihy Nikdo to tu nepřežije (Danny Sugermann, Jerry Hopkins), přeložil Vojtěch Lindaur