Editorial

Milé beaťačky, milí beaťáci,

Letos poosmadvacáté - zadýchaný - vyšplhám do Beatové rozhledny, rukou si zacloním oči, a upřu pohled do kraje, který se sice jmenuje po skále (rock), ve skutečnosti však už půl století kvete přepestře.

Dívám se do dáli, dívám se zpátky, do nebíčka, do peklíčka.

A co nevidím!

Málo známé Glastonbury (5)

(archeologické festivalové vykopávky z let 1970-1989)

Přibývání na vážnosti

Osmdesátá léta ve Velké Británii byla ve znamení ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové (zvolena 1979). Snad se to ve vztahu k festivalu v Glastonbury může na první pohled jevit jako marginálie, leč opak je pravdou. Poměrně brutálně nastolený konzervativismus (mocnější policejní složky, nukleární vyzbrojování) byl jistě důležitý vzhledem k rozdvojenému světu a neústupnost „železné lady“ sehrála alespoň pro nás (za oponou) jistě velkou roli. Z druhého pohledu však některá rozhodnutí britské vlády (hlavně zpřísnění podpory sociálně slabým) omráčila generaci hippie, jejichž sen o „spravedlivém světě pro všecky“ se definitivně rozplynul, a nabudila mnohem militantnější a stále sílící hnutí prevítů (punkerů). Po pravdě řečeno: za ekonomický pokles byla prokazatelně odpovědná předchozí labouristická vláda, ale to jen tak mimochodem. Zbytnělý hněv mladých a jakási pasivní rezistence starších rozhodně poznamenaly další vývoj glastonburyských událostí. Paradoxně se dá říct, že anarchistické heslo „čím hůř-tím líp“ spojilo dvě jinak zcela odlišné generace a přitažlivý odér čehosi dobrodružného přitahoval základní škole sotva odrostlé děti, které se během osmé dekády uskupily v takřečený „alternativní národ“ devadesátých let. Leč zpět!

V roce 1981 se setkání na Worthy Farm událo předposlední červnový víkend (19.-21.) poprvé pod novým názvem: Glastonbury Festival a bylo radostně zřejmé, že se Michael Eavis se svou ne-armádou pěšáků rozhodl vytrvat v boji ne jen „pro ten dnešní den“, leč s nesmírnou vizí pro budoucnost.. Festival poprvé proběhl pod záštitou organizace Za jaderné odzbrojení (CND), mírové hnutí se tehdy stalo oficiálním mottem festivalu. Po loňském „Roce dítěte“ dostal festival další veledůležitou ideu (název – Glastonbury Festival - se stal důležitým sloganem londýnských protestů pod hlavičkou „tažení za jaderné odzbrojení.“ Jistěže tyhle akce nebyly rozhodující pro další vývoj, ale jistě představovaly opěrné a pro další dorůstající generace dost přitažlivé opěrné body, které se  - společně s promyšlenou dramaturgií - staly základnou toho, že Glastonbury Festival nebyl jen pouhým hudebním setkáním, ale postupně se stával Událostí.

Rok 1980 byl tedy ve znamení onoho známého hippie symbolu (muří nožka v kruhu), který sice ještě nedekoroval vrchol už definičně vystavěné Pyramidy, leč jinak byl všudypřítomný Eavis – manažer tehdy docílil toho, že anarchie začala ustupovat laskavé organizaci: kromě hudby se zde poprvé objevily hygienicky zkontrolované stánky s jídlem a pitím a navíc se dočkal konečně výdělku. Ku cti mu budiž přičteno, že nejméně dvacet tisíc liber věnoval CND. Na nově uspořádaném pódiu tvaru pyramidy se tehdy snad naposled jaksi nesourodě představily kapely v čele s věrnými Hawkwind. Další jména snad mohla napovědět budoucí záměry dramaturgie - řečeno s Dylanem Přinést to všecko domů. Byl tu bluesový veterán Taj Mahal, Ginger Baker se svými Air Force, první poslíčkové world music marocká Jajouka, kterou kdysi objevil Brian Jones z Rolling Stones, Aswad a Matumbi, či New Order, čerství pohrobci Joy Division, zeppelíny milovaný excentrik Roy Harper a třeba novovlnná písničkářka Judy Tzüke, kteří nadchnuli zhruba 18 000 návštěvníků. Vstup byl osm liber.

(pokračování příště)

Zvukovou podobu tohoto seriálu můžete slyšet ve Svěženkách a machrech vždy ve čtvrtek od sedmi večer.

Jubilea

Slyšet řev motýla

Několik poznámek ke čtyřicátému výročí úmrtí Jima Morrisona

Nesmírná popularita a s ní spojené pocity deprese a úzkosti způsobily obrovskou proměnu v Jimově životě. Mohl si dovolit úplně všecko a zkoušel ještě víc: „probourat se na duhou stranu,“ Break On Through (To The Other Side). Věčně namazaný zpěvák se už dávno před publikem nestyděl a doby, kdy zpíval zády k lidem byly pryč. Některé koncerty byly skvělé – to když nepřekročil svou obvyklou míru – jiné strašlivé, jako ten osudný v Miami.

1. 3. 1969, Miami, Florida.

V únoru Jim navštívil představení avantgardního divadla The Living Theatre Parasdise Now. Herci chodili po jevišti a pronášeli holé věty, třeba: Nesmím se svléknout. Druhý  den Jim odletěl na koncert. Celou dobu v letadle pil jak duha. Kapela jako vždycky začala  Break On Through, pak Backdoor Man. Po několika verších Jim s čerstvým plnovousem přestal zpívat a začal už neposlušným jazykem mluvit: „Poslouchejte, potřebuju vás mít rád…Jsem sám. Potřebuju pohodu. Která z vás má rada mojí prdel? Jedééém!“ Zbylí Doors se snažili zachránit situaci další skladbou Five To One. Ale Jim nebyl k zastavení: „Jste banda zasranejch idiotů,“ zařval. „Jste banda otroků!“ Svlékl si košili a hodil ji do publika. A pak přišel ten okamžik, který Jim plánoval od té doby, co zhlédl Libiny Theatre: Nemohu si svléknout šaty. Připravoval se na to pečlivě. Ray Manzarek tušil kolik uhodilo. „Zastavte ho, proboha!“ zařval na manažera. Jenže to už měl Jim ruku na zipu kalhot. „Chcete ho vidět?,“ zahulákal a začal si rozepínat opasek… Nakonec ho museli z pódia sundat karatisti.

„…obnažil své přirození, dotýkal se svého penisu a třásl jím, čímž simuloval masturbaci…“ (z rozsudku soudu v Miami).

Podle platných zákonů mohl být Jim odsouzen až na sedm let. Nejdřív si s tím nelámal hlavu, ale po týdnu zjistil, že koncerty Doors byly skoro všude zrušeny. Jen na zakázaných koncertech přišli Doors o víc než milion dolarů.

12. prosince 1970 hráli Doors v New Orleansu. „Každý, kdo tam byl, viděl, jak Jima opustila duše, ztratil ji uprostřed koncertu,“ popisuje Manzarek. Byl to konec, jejich poslední koncert a Jim napřel všecky zbylé síly do nového (a bohužel posledního) alba.

Do tohoto domu jsme se narodili/Do tohoto světa jsme byli vrženi

Jako pes bez kosti/Jako najatý herec/Jezdci v bouři/Na cestě číhá vrah.

(Riders On The Storm)

Po natočení alba se Jim rozhodl odjet s Pamelou Courson, ženou osudovou, do Paříže. Věřil, že ve městě Rimbauda může být konečně sám sebou. Hodiny chodil po pařížských ulicích a pil po bistrech a vinárnách. Byl potěšen dobrými recenzemi na album L. A. Woman. „Když se jim líbí tohle, co budou říkat tomu, co mám v hlavě teď!“ pravil.

V sobotu třetího července 1971 seděl doma s Pamelou. Zvracel trochu krve, ale říkal, že se cítí dobře a že se jde vykoupat. 4. 7. v pět hodin ráno ho Pamela našla ve studené vodě bez duše. Oficiální zpráva zněla: infarkt. O Morrisonově smrti, vraždě, sebevraždě existuje řada teorií od fantaskně rituálních, přes politicky motivované, až po tu, která vůbec smrt zpochybňuje.

Živí pamětníci přísahají, že neví víc než řekli a Pamela, která asi jediná věděla, si vzala tajemství do hrobu. Nepřežila Jima ani o tři roky

Jim Douglas Morrison

8. 12. 1943 – 4. 7. 1971

 

Úryvky z textů přeložil Vojtěch Lindaur

Citace jsou z knihy Nikdo to tu nepřežije (Danny Sugermann, Jerry Hopkins), přeložil Vojtěch Lindaur

Beat pro vaše uši

Víkend na téma Rolling Stones & Queen

Petr Kolínko to tentokrát vymyslel takto:  budeme slavit narozeniny Micka Jaggera a Rogera Taylora!

Roger Meddows-Taylor, narozený 26. července 1949 v Kingslynnu, v britském hrabství Norfolk,  ještě předtím, než usedl za „královskou“ bicí soupravu, hrával v hardrockové kapele Smile (už společně s Brianem Mayem). V roce 1970 se po příchodu charismatického zpěváka, no vždyť víte…, proměnila tahle banda v kapelu pyšně  (a možná i trochu ironicky) zvanou „Královna“. Následujících deset let se Tailor od bicích nezvedl, pravda jeho skladatelské  ambice se spokojily většinou s dvěma třema písničkami na každém albu Queen (a většinou si je také sám zpíval). Ani neúspěch debutového singlu I Wanna Testify (1977) jej neodradil natočil snové debutové album Fun in Space (1981), mnohem přímočařejší a, řekněme, víc politicky laděné, než skladby jeho mateřské kapely. Na svém kontě má ještě desku Strange Frontier (1984), na které se tak trochu zhédnul ve Springsteenovi, a o dva roky později, inspirován zvukem E-Street Bandu založil vlastní kapelu Cross, v níž hrál na kytaru. Po čtyřech letech zdvořilého nezájmu a také po smrti Freddieho to zkusil ještě jednou sóĺo (Happiness?, 1994). První singl z alba Nazis 1994 musel být vyřazen z rotace Radio One kvůli vzrostajícím neonacistickým bojůvkám v Británii.

A co Michael Phillip Jagger, narozený táž den (26. července) jen o šest let dříve v Dartfordu? O něm se ví všecko, rock´n´rollová ikona, Věc Makropulos, gymnasta, baletka (tak mu říká Richards), kamarád Václava Havla (dej mu náš Pán zdraví) a sponzor světelného parku Hradu chystá nové sólové album. Bude-li ž někdy osmašedesátiletý rockový symbol „satisfied“? Nejspíš „No“!


Uši Petra Hoška, zpěváka a byskytaristy skupiny Plexis.

(středa, 19:00 – 20:00)

Zdržím se z velké části osobního komentáře a dovolím si použít jakési encyklopedické heslo, jelikož to bude objektivnější, než mé vzpomínky na Sida. Petr Hošek se narodil zpěvačce Hedě Hoškové v únoru 1967, vyrůstal na pražském Vyšehradě. Začátkem 80. let jeho směřování ovlivnil poslech zahraničních rozhlasových stanic, kde se čas od času objevily také písně punkových Buzzcocks nebo Sex Pistols. Jako bedňák a také fanoušek tehdy populárních českých Abraxas začal kolem sebe brzy soustřeďovat své vrstevníky a začal si říkat Sid, podle basáka právě Sex Pistols. V srpnu 1984 si odbyl koncertní premiéru kapela Plexis P. M. (Ano, bylo to v pražském klubu Opatov). S názvem přišel podle legend Hošek, který vzal názvy svých oblíbených Sex Pistols a The Exploited, několik písmen vyhodil, zbylá přehodil a vzniklo mu Plexis, dodatek P. M. pak znamenal "punk music". Do konce roku pak kapela absolvovala ještě tři vystoupení, stále v původní sestavě Petr Hošek - zpěv, kytara, Marek Sibřina - zpěv, basa, Martin Bíňovec - kytara, Áda Vitáček - bicí. Do roku 1985 ale vstupují Plexis pouze jako trio Hošek, Vitáček a nový basák Pavel Brož.

Kapela se však v únoru 1986 rozpadla, na podzim Hošek narukoval na vojnu. Během dovolenky v létě následujícího roku pořádá šílený večírek, během něhož prý lítostí, že se musí vrátit na vojnu, vyskočil z okna. Málem tehdy přišel o nohu - přivodil si osmačtyřicet zlomenin, poškozená játra a ledviny a rozdrcené koleno. Po propuštění z nemocnice nastupuje do kapely Do řady, kde začíná myšlenkově tíhnout k hnutí skinheads (Zde jen podotek – v pražské noční vinárně Orlík tehdy zasedali punkeři i skinheadi u jednoho stolu).

V koncem roku 1988 Plexis obnovil v sestavě Hošek (pouze zpěv), Vitáček, Brož a kytarista Jan Jukl řečený Johnny Chaos, bývalý člen Suicidal Commanda. V té době také hrával basu u divoké hardcoreové party Michael's Uncle; jejich tvorbou jsou částečně ovlivněny také nové písně Plexis, stejně jako po osmdesátém devátém se Petr nechal velmi silně ovlivnit Guns N´Roses. Po té, co Plexis předskakovali v řijnu 1994 v pražské Lucerně legendárním Ramones, Hošek kapelu rozpouští a nějaký čas se věnuje rozvíjející se taneční scéně. K punku se však vrací obklopen novými, mladými spoluhráči a v roce 1998, kdy se angažuje na taneční scéně v Ládví a Roxy, vychází comebackové album Plexis To, kde Hošek hraje na basu. Později vydávají ještě album Už mi to kroutí nohy a Petr Hošek pak začíná vystupovat jako DJ Mucho, vedle toho se ještě angažuje v projektu Maradonna Jazz, spolu s kolegy z kapel Našrot a Michael's Uncle se zde vyznává z lásky k latině.

A teď ten poslední osobní podotek. „Petr Hošek je na oficiálních seznamech Ministerstva vnitra veden jako agent StB s krycím jménem Sid. Hošek se k tomu odmítá vyjadřovat, proto mu také organizátor Trutnovského festivalu Martin Věchet zakázal na festivalu vystupovat.“ Shodou okolností byl Petr v roce 1984 nasazen právě na mne. Četl jsem několik jeho hlášení a musím dotvrdit, že fíglům o dění na Opatově neřekl nikdy víc, než si mohli přečíst z plakátků.

Soutěž

David Bowie – Station to Station (3CD)

Milí páteční soutěžící!

Pusťe se do boje o veledůležité album v kariéře tak uchvatně měňavkovitého popkulturního dobrodruha. Ano, když už se zdálo, že se David Bowle podle svého předchozího alba Young Americans přimkne k tehdy módnímu, poněkud umělohmotnému americkému soulu, nabídl v roce 1978 novou kolekci pouhých šesti(!) písní, které si z předchozí éray uchovaly snad jen robotiky rytmické prvky – ambaláž nových skladeb však byla překvapivá: ačkoli na titulní fotografii vypadal jako nějaký francouzský dekadentní šansoniér (tu desku jsme tehdy jezdili kupovat do Budapešti), Bowiemu symnéta avantgardního popu a warholovského art rocku vyšla – vybavme si skladby TVC 15, epickou titulní skladbu či jakési „existenciální“ disko Golden Years. Jestli tehdy někdo ovlivnil příští podobu britského post punku, byl to právě Bowle s albem Station To Station. Nové vydání z roku 2010, o které se bude hrát navíc obsahuje dosud nezveřejněné koncertní nahrávky z Nassau Coliseum z roku 1976 včetně jeho předchozích hitů Fame, Life on Mars, Rebel Rebel a také výtečné verze velvetovské klasiky Waiting For The Man.

Po posledních tónech Bowieho tupláku, zbystřete a telefonujte do studia.

Hodně štěstí!

A to je pro dnešek všecko.