Editorial

Milé beaťačky, milí beaťáci,

Letos pojednatřicáté - zadýchaný - vyšplhám do Beatové rozhledny, rukou si zacloním oči, a upřu pohled do kraje, který se sice jmenuje po skále (rock), ve skutečnosti však už půl století kvete přepestře.

Dívám se do dáli, dívám se zpátky, do nebíčka, do peklíčka.

A co nevidím!

Málo známé Glastonbury (8)

(archeologické festivalové vykopávky z let 1970-1989)

Jednou nohou vpřed

A v roce 1986 se situace zase opakovala, víc lidí (60 000), víc peněz na charitu (už 130 000 liber pro CND), dražší lístky (17 liber) ale také větší a lepší zázemí pro návštěvníky včetně zdravotnické péče. Ten rok byl zaznamenán i pokus o vytvoření stálé scény pro vážnou hudbu (Classical Tent), obchody a krámky se přestěhovali z úbočí přímo do údolí. Z dramaturgie festivalu bylo zřejmé, že na ni měly velký vliv tehdy veleslavné britské hudební týdeníky Melody Maker a především New Musical Express. Během dvou let zde zářili The Cure, Madness, Simply Red, The Housemartins, The Waterboys a třeba Pogues, tedy kapely, které dosti pravidelně okupovaly titulní strany zmíněných týdeníků. Z dnešního pohledu je však potřeba říct, že to bylo jen ku prospěchu hudby.

Podobné menu bylo k mání i následující rok, kdy se podařilo soudně zaplašit rozhodnutí městské rady neudělit festivalu licenci na další léta a navíc přidat další pódium Womad  stage pod patronací Petera Gabriela. Na pyramidálním pódiu se střídali Elvis Costello, Courtney Pine, Robert Cray, New Order, Paul Brady, Michelle Shocked či Van Morrison coby hlavní hvězdy, doplněné těmi nejvíc „in“ kapelami podle obálek MM a NME: Gaye Bikers on Acid, The Soup Dragons, Pop Will Eat Itself, The Woodentops. Pravda, většina z nich je dnes zapomenuta, leč právě tyhle party vytvářely předpolí pro „indie“ scénu, která definitivně zahýbala populární hudbou v devadesátých letech, která se ostatně nachylovala. Nejen ta čísla, ale cosi mnohem důležitějšího se tehdy dalo do nekontrolovatelného samopohybu… Nejspíš to viselo ve vzduchu a Eavis raději uznal, že je nejspíš nezbytné Glastonbury Festival na rok přerušit a připravit se pořádně na další léta. A jak řekl, tak udělal.

Ani nevím, kdy přesně jsem o festivalu v Glastonbury slyšel poprvé. Ačkoli jsem zhruba od poloviny osmdesátých let byl jediným redaktorem Gramorevue, jednoho ze dvou hudebních časopisů v Československu, a četl jsem dost zahraničních hudebních časopisů, mám dojem, že teprve v článku o Billy Braggovi někdy v roce 1988 jsem na Glasto narazil, ale nejspíš jsem tomu nevěnoval pozornost z pochopitelných důvodů: koncertní area populární hudby končila pro mne v Budapešti, v Polsku a NDR. Navíc jsem zkraje roku 1989 měl jiné starosti. Nejspíš někdy po Palachově týdnu kdosi z městské rady v Glastonbury usoudil, že je nezbytné, aby součástí festivalového týmu byly též dva policejní oddíly, které by udržovaly pořádek. Před dvěma lety se totiž v piltonském údolí rozmohly krádeže a v podstatě veřejný prodej nelegálních drog. A zatímco šéfdramaturg festivalu Glastonbury Martin Elbourne dával dohromady sestavu účinkujících pro rok 1989, já se s kolegy snažil sehnat pár podpisů pod Několik vět. Z jedné strany Rottrová, Zagorová (Gott nedal), Michal Prokop, z druhé zas Elvis Costello, Van Morrison, Youssou ´N Dour, Wonderstuff, The Pixies či Suzanne Vega (dnes kamarádka Václava Havla), v jihozápadní Anglii za osmadvacet liber, v srdci Evropy za všecky prachy, na jednom místě padesát tisíc lidí, na druhém jen o pár měsíců později málem milion: „Krásný je vzduch, krásnější je moře,“ mé nulté Glastonbury.

Aniž jsem to věděl, byl jsem už jednou nohou na cestě...

Zvukovou podobu tohoto seriálu můžete slyšet ve Svěženkách a machrech vždy ve čtvrtek od sedmi večer.

Rekomando

The National

(Praha, divadlo Archa, 17. 8., 20:00)

Toto by měl být zážitek! S u nás nespravedlivě neznámou kapelou z amerického Ohia (dnes newyorský Brooklyn) jsem měl prvně tu čest na festivalu v Glastonbury před dvěma lety. Okouzlený vynalézavým tyglíkem „vší americké hudby“, tedy zejména country, blues a rocku, pořídil jsem si tehdy album Sad Songs for Dirty Lovers a EP Cherry Tree, obojí z roku 2004. Tehdejší producent Peter Katis přimísil ještě takový britský odér punkové vs. chrámové zpěvnosti ala The Clash či dokonce Oasis a zpěvák Matt Berninger s výjimečným barytonem, bratři Scott (baskytara) a Bryan Devendorfovi (bicí), a dalšé sourozenci Aaron (kytara) a Bryce Dessnerovi (další kytara) se mohli považovat za senzační „americké něco“.

Zatím nejnovější deska High Violet (2010, nominace na Brit Awards) dokládá, že tihle koumáci z Ohia nejsou kapelou „jednoho hitu“, ale tím,  čím se Amerika mohla pyšnit třeba v době, kdy svá první alba vydávali R.E.M. Takové soubory v nápřahu u nás moc často nevystupují. The National se netají ani svými politickými názory, v roce 2008 podpořili kandidaturu Baracka Obamy, jejich skladba Fake Empire se stala neoficiální hymnou jeho kampaně.

Výročí

Koncert pro Bangla Desh (2)

Když původní plán George Harrisona na resuscitaci Beatles „jen pro ten dnešní den“ nevyšel, obrátil se na svého přítele (ale i soka v lásce) Erika Claptona. Senzační kytarista tehdy prožíval velmi nesensační období svého života. Jeho heroinový edikt nabyl takových rozměrů, že předchozí turné s Plastic Ono Bandem či Delaney & Bonnie Blues Bandem odjel jen jako doprovodný hráč a zlí jazykové tvrdí, že většinou ani nevěděl, ve kterém je zrovna městě. Ostatně ani první srpen 1971 v Madison Square Garden nejspíš nemá moc v paměti. Harrison byl dost nervózní, jelikož Erik se neobtěžoval ani na jednu zkoušku (s výjimkou poslední zvukovou), ačkoli měl týden dopředu zamluvené letenky na každý spoj z Londýna do New Yorku. Clapton na ty chvíle ve své biografii vzpomíná s pobavenou nostalgií: „vzal jsem si nějakou špatnou dávku, a měl jsem strašnou kocovinu (cold turkey), George měl obavy, jestli jsem vůbec s to hrát.“ Dokonce mu telegramem vzázal, že tedy jezdit nemusí. Clapton nakonec  své party odehrál skvěle (While My Guitar Gently Weeps). Georgie pro jistotu pozval ještě kytaristy Jesse Ed Davise (který hrál v kapele Taj Mahala), kdyby něco… Kapelu „snů“ pak doplnil Don Preston (od Joe Cockera), Leon Russell a baskytarista, kámo ještě z beatlesáckých časů, Klaus Voorman. O nich za týden.

(pokračování příště)

Beat pro vaše uši

Víkend na téma Směrem na jih

Petr Kolínko to tentokrát vymyslel takto: jižanský rock, co k tomu dodat?“ Inu snad přece něco. Že kromě valivého booggie, ryčných různě násobených kytar a hromobití bicích souprav můžeme také vychutnávat české verze texaské či arizonské provenience, které se neliší jen v ne úplně autentickém stylu ale především v textech, v nichž zejména v případě Žlutýho psa proznívá humor z Hnaspaul City, teda vlastně z Dejvic. Anebo třeba že Gregg Allman natočil a vydal letos senzační album.

Jo, víte vlastně čemu se v sedmdesátých letech říkalo „žlutej pes“? No přece fízláckýmu autu. Anebo lvovi.

 

Uši Jiřího George Kozla

(středa, 19:00 – 20:00)

Možná, že kolega Korál také objevil úryvek rozhovoru s rockerem z Bubenče a ze Švýcarska, v němž se vyznává, ze svých vzorů. Mimochodem, ten úplně první musel být tatínek, dost legendární swingař, autor dnes již zlidovělých táborákových hitů. Osvícený rodič však už koncem padesátých let „krmil“ synkovy uši Haleym, Preslem a Little Richardem. Co víc si pro rozjezd přát.

„Pak přišli Shadows, Beatles a hlavně Rolling Stones,“ vzpomíná Kozel. „Najednou tu byl doopravdy bigboš." Po trápení u klavíru s kytary se chytil basy, tedy… „Baskytara se tehdy u nás sehnat nedala, tak jsem míval na elektrické kytaře natažené cellové struny a basoval na ně. Nebo jsem struny podladil, takže to znělo jako čínská muzika, a když konečně přišlo Basso IV, byla to pro mě revoluce. Měl jsem první baskytaru." A ve čtrnácti už hrál v první kapele. První zaznamenání hodná se jmenovala Ťops podle přezdívky kytaristy Petra Netopila (Matadors)

"Bylo mi asi tak patnáct, šestnáct, když jsem se rozhodl, že by se přece jenom ze mě měl asi stát muzikant. S další kapelou jsme pak už pravidelně hráli The Who a podobné vlastní věci v Kotvě. Pak přišli P67, kapela, která hrála drsné rhytm'n'bluesové skladby, z níž se na chvilku vyvinuli Colour Images s Pavlem Sedláčkem. Bylo to období, kdy jsme měli představu, že budeme hrát jako Jefferson Airplane, jako Pink Floyd, k tomu promítat obrázky, a proto ten název. Natočili jsme jeden singl, ale do toho přišel rok 1968 a všechno bylo jinak." Tak to by mne, milý Georgi, fakt zaajímalo. Jaký singl natočili P67????!!!!

Petře Korále, až mu budeš mučit uši, zeptej se ho prosím!

Jen pro pořádek: Basista Jiří George Kozel se narodil 3. 3. 1949 v Praze. Na sklonku šedesátých let prošel skupinami P 67 a Colour Images a byl zakládající člen skupiny Blue Effect. Po svém odchodu do exilu byl členem hardrockové formace Crown, v New Yorku hrál s řadou renomovaných bluesmanů, působil ve skupině Blue Hi-way a v allstars bandu GK Brothers.

Soutěž

Deep Purple: Best Of Deep Purple

 

Milí páteční soutěžící!

Co říci a nenosit dříví do lesa, neobjevovat Ameriku! Systém stále stejný: po posledních tónech druhé písně tupláku temně (deep) nachové (purple) barvy volejte do studia! Jako by Blackmore, Gillan, Lord, Glover, Paice…všecky hity hráli jen pro vás.

Hodně štěstí!

A to je pro dnešek všecko.