Koncertní set pravidelně začíná vypalovačkou It’s So Easy, následuje zpravidla Mr. Brownstone. Skladby z debutu Appetite For Destruction (letos od jeho vydání uplyne přesně 30 let) tvoří ostatně páteř koncertního programu – Rocket Queen, Welcome To The Jungle, Sweet Child O’Mine, Out Ta Get Me ad., včetně nezbytné Paradise City na úplný závěr.
Slash mívá své okénko s coververzí ústředního motivu z filmu Kmotr (byl za ni ostatně v roce 2003 nominován na Grammy), s Richardem Fortusem se pak bratrsky rozdělí o pinkfloydovskou Wish You Were Here, před November Rain občas zazní i fragment z Claptonovy Layly. Duff se objeví za mikrofonem při coverech z The Spaghetti Incident? You Can’t Put Your Arms Around A Memory (Johnny Thunders), New Rose (The Damned) nebo Attitude (The Misfits). Citace z Only Women Bleed od Alice Coopera předchází Dylanově Knockin‘ On Heaven’s Door – tak jako tomu bylo při turné Use Your Illusion. Z tohoto dvojalba se hrávají Estranged, November Rain, You Could Be Mine, Double Talkin‘ Jive, ale i Coma nebo Civil War. Stradlinovy balady Patience a Don’t Cry jsou také součástí programu, stejně jako covery The Seeker (The Who) nebo Whole Lotta Rosie (AC/DC). Na aktuální části turné přibyla z pochopitelných důvodů i Black Hole Sun od Soundgarden – a zní moc dobře.
Slash musel pochopitelně překousnout i některé skladby z nedoceněného alba Chinese Democracy – Better, monumentální This I Love nebo mistrovskou There Was A Time. Sóla ale zpravidla nehraje tak, jak je jeho nástupci/předchůdci Robin Finck a Buckethead nahráli, což je někdy ku prospěchu, někdy ne. A zajímavost na závěr: na playlistech se jako varianta objevila i Slither od Velvet Revolver, ale zatím ji ani jednou nehráli.
