Co tě na práci v rádiu nejvíc baví?
Řada známých lidí se dostala do povědomí jen asi díky souhře nějakých šťastných náhod a jeden valí oči, co na nich mainstream vidí. Ve svém okolí přeci každý máme řadu inspirativnějších. Těch, kteří jsou nám daleko blíž, a dokázali daleko víc. Rád žasnu nad jejich výkony a trochu si trhám vlasy, že jsem se třeba neučil líp. Jsem rád, když mohu zprostředkovat, jak lidé umí žít. Jinak, pořád čekám, kdy mě to přestane bavit. Dělám to 30 let a zatím nic :-)
Pořad na Beatu, který bys doporučil
Jednoznačně Menšinové sporty. Ve vysílání se drží 20 let, což nemá v českém éteru komerčních stanic moc obdob. Byly doby, kdy to neměla rubrika jednoduché. Zpočátku se jí tady smáli. Pláclali se do kolen, když jsem mluvil o závodech ve skocích na trampolínách. Kdo tu koordinaci ve vzduchu ale viděl ve skutečnosti, tak se rozhodně nesměje. Postupně jsme se ujišťovali, že většina posluchačů se věnuje sportům, které nejsou sledované jako fotbal a přitom je baví, když o sobě slyší. Dnes je jiná doba. Už je tu několik televizních programů, které z takových sportů žijí 24 hodin denně. Menšinové sporty jsou dnes ultramoderní. Kdysi jsme seděli s předsedou České asociace horských vůdců UIAGM Pepou Šimůnkem a tehdy naším top skialpinistickým závodníkem Michalem Němcem a přemýšleli jak skialp komunikovat. Nikdo to neznal. S Michalem jsme byli zdrženliví, protože jsme se báli nekontrolovaného vpádu skialpinistů do hor. No, dnes vidíme půjčovny i v nehorských střediscích, takže takové myšlenky asi nebyly úplně zcestné. Že to ale zajde až takhle daleko nás tenkrát nenapadlo. Menšinové sporty jsou pořad, do kterého jsem fakt dal svůj život. Od mala jsme s rodiči jezdili do Modrého dolu v Krkonoších (centrum dnešního českého skialpinismu), na Prachov do skal, windsurfovat a třeba na vodu. Menšinové sporty jsou jen logickým pokračováním toho všeho.
Čemu se věnuješ kromě rádia, jak relaxuješ?
Jestliže jsem mluvil o tom, co jsem radiu dal, tak si od něj samozřejmě i beru. Moc si vážím toho, že jsem potkal řadu neobyčejných lidí. Není nic lepšího, než si zasurfovat s prezidentem windsurfingové asociace Markem Raškou, ohromná zkušenost je běhání se známým nevidomým horolezcem Honzou Říhou, případně otužování s dobrodruhem Honzou Škrabálkem. Oni ho mají všichni za paraglidistu, protože letěl Red Bull X Alps, ale podle mě patří k mimořádně univerzálním sportovcům. Dá se s ním vyrazit na běžky, na kolo, lézt a ve všem bude lepší než vy. Před lety jsme spolu založili otužilecký klub U Vrbičky. Nikde se o něm nic nedozvíte. Jsme jen parta kamarádů, která chodí celoročně 2x v týdnu plavat do Vltavy v pražských Komořanech. Dál celkem prožívám skialp. Nevím, jestli kráčí správným směrem. Stala se z toho možná až neakceptovatelná komerce a póza. Ten sport obdivuji od poloviny 80. let, kdy jsme na tehdejší borce jako Pavel Jirsa (šéf Horské služby v Krkonoších) jako děti koukali. Některé závody vedly přímo kolem naší chalupy. My jsme takoví průměrní jezdci, nic extra. Každoročním vrcholem jsou pro nás ledovce a běžné třítisícovky v Rakousku. Kromě toho mne fascinuje svět otevřeného softwaru a Linuxu. Nejsem programátor, abych mohl komunitě pomoci ve vývoji, a tak se snažím překládat některé programy. Nepočítal jsem to, ale jde asi o 30 projektů. Namátkou přehrávače VLC, SMPlayer, videoeditor Kdenlive, audioeditor Audacity, pak jsou to příspěvky do distribucí Ubuntu, Linux Mint, či prostředí Xfce, ale i upstreamu. Vůbec nejvíc volného času nicméně zaberou děti. S manželkou se je snažíme honit do přírody, aby nedřepěly u počítačů. Trávíme víkendy pod skalními převisy, v horách a obecně spíš na opuštěných místech. Je tam nejvíc prostoru přemýšlet, co je důležité.