Autor: Petr Šimáček, Foto: Petr Chodura, Petr Pavlíček, Bernardo Giménez
S helmami se jezdí na lyžích, trochu méně na kolech, na kolečkových bruslích téměř vůbec a kupodivu podobné je to i při lezení. Pravda, trochu obráceně. Zatímco na inlinech uvidíte v helmách spíš profíky, tak ve skalách je nosí spíš amatéři. Velká část borců, včetně našeho fenoménu Adama Ondry, vynikajících pískařů Petra “Špeka” Slaniny, či Vítka Lachmana a mnohých dalších, přilbu na skalky nebere. Je to otázka vzhledu, nebo připadají si tak jako mazáci? Nechtějí se na hlavě potit, nebo je to jen pohodlnost? Na nadcházejících řádcích se zeptáme našeho nejpovolanějšího Adama Ondry.
Fenomenální sportovec Adam Ondra, který pravidelně posouvá hranice lidských možností, ve společném rozhovoru radio Beat a časopis lidé&HORY řekl:
“Myslím si, že přilba na skalách snižuje riziko jen velmi nepatrně. Kdybychom to naopak měli vzít z druhé strany, tak ve velkých horách s velkým nebezpečím pádu třeba kamení, to riziko snižuje poměrně hodně. Ve větších stěnách, které jsou lámavější, kde je vysoké riziko, že mi něco spadne na hlavu, si helmu pochopitelně nasazuji i já. A proč si ji tedy neberu třeba na umělé stěny, nebo při sportovním lezení? Upřímně řečeno, protože se leze o něco hůř - hlava se potí a v horní části hlavy jsou receptory zodpovědné za rovnováhu a tudíž ty nejtěžší cesty na světě by dost možná byly s helmou nelezitelné. Ve sportovní lezení je nicméně pro běžného lezce ale přinejmenším doporučeníhodné si helmu vzít, protože ještě nemusíte mít “tolik napadáno” a existuje tedy vyšší riziko, že necháte nohu za lanem a pád skončí hlavou dolů. Potom je tedy docela reálné, že se člověk nějak špatně praští do hlavy a v ten okamžik helma určitě hodně pomáhá.”
Adame, mluvíš o receptorech na hlavě... Popiš nám jak fungují, nemá výhodu třeba plešatý lezec? Neostříháš se kvůli nim?
“Expert na receptory na hlavě určitě nejsem, mám to zprostředkovaně a rád bych si o tom od někoho fundovaného nechal povyprávět. I tak si ale myslím, že plešatý oproti vlasatému lezci v až takové výhodě nebude. Vlasy vlasy ty receptory určitě tolik neblokují, oproti například právě helmě.”
Dokáže rozdíl s helmou a bez vnímat i běžný lezec? Opravdu to funguje tak, že vylezu třeba na písku šestku bez helmy, když ji mám nasazenou, tak dám maximálně pětku?
“Mám pocit, že běžný lezec v určitých pozicích dokáže vnímat rozdíl, jestli má na hlavě přilbu, nebo ne. Asi nejvíc v okamžiku, pokud půjde o kolmou stěnu s nějakou malou poličkou, nebudou tam vůbec žádné chyty a bude muset po té úzké poličce řekněme přejít zprava doleva. A tím, že se nebude moct v tu chvíli držet, tak bude jen vlastně stát na nohách a tam určitě ten balanc hodně potřebuje. A teď k Tvému případu. Jestli dá lezec s přilbou maximálně pětku, tak konkrétně na písku si myslím, že by nehrálo žádnou roli, kdyby si ji sundal. Naopak je dokonce reálnější, že helma dodá psychickou pohodu a lezec na písku zvládne i náročnější cestu. Jednoduše proto, že se nebude tolik bát. Čtenářům časopisu lidé&Hory jistě nemusím dlouze vysvětlovat, že na písku je to často psychicky náročné především kvůli tomu, že jištění jsou velmi daleko od sebe a dlouhý pád na sebe nemusí dlouho čekat. Ale u těch nejtěžších cest na písku, které jsou právě zpravidla velmi technické a náročné na balanc, tak tam si myslím, že už ten rozdíl, jestli lézt s helmou nebo bez ní, bude poměrně velký.”
Určitě existují i jiné outdoorové výdobytky jako helmy, které jsou doporučeníhodné. Ty je ale přitom s sebou nebereš....:
”Určitě je vybavení, které pomáhá lézt těžší skály. To znamená třeba moderní boty versus normální tenisky, moderní sedáky, magnézium, kartáček, mohou to být ale i nákoleníky například. To jsou věci, které zvyšují výkonnost. Potom to budou předměty, které zvyšují bezpečnost. To opět může být helma, vlastní jistící prostředky, když je cesta třeba zajištěná daleko od sebe, tak se to dá nějakým způsobem dozajistit. Při lezení na českém pískovci se mohou používat jen smyčky a uzlíky vzhledem k měkkému charakteru skály. Nemůžu do spár a puklin vkládat kovové vklíněnce, protože by skálu poškozovaly. Jinak, ano, jako zvýšení bezpečnosti může být vnímána i takzvaná bouldermatka, což je taková matrace, kterou si odneseme na zádech pod skály. Poté je lezení na krátkých, ale výživných cestách výrazně klidnější.”
Jsou ještě někde na těle nějaké receptory, s kterými umíš pracovat a při extrémních výkonech Ti pomáhají?
”Ty, které používám asi nejčastěji, jsou receptory na prstech hlavně rukou, ale i receptory na nohách jsou určitě důležité. A to mě na lezení baví - když se používají holé ruce. Jakmile držím třeba cepín, tak už si to tolik neužívám, protože tam necítím propojení se skálou. Už je to něco neosobního, už to není takový ten vnitřní prožitek. Takže já určitě ty receptory na prstech rukou vnímám jako naprosto nejdůležitější. To mě na lezení pravděpodobně baví asi nejvíc.”
Údajně máš ideální postavu pro lezení. Mohl bys nám popsat, v čem jsi fyziologicky před světovou konkurencí napřed?
”Ideální postava v lezení je jen těžko kvantifikovatelná. Sice mohu být považován za dobře rostlého, ale myslím, že i v té totální světové špičce se dá poměrně dobře fungovat i při jiných proporcích těla. Jediné, co člověk asi opravdu nemůže mít, tak to je pochopitelně nadváha. Osobně měřím 186cm a za formy vážím okolo 70 - 71 kg, což jsou na lezce dost vysoké hodnoty. Jak v případě váhy, tak výšky. Když teď nad tím přemýšlím, tak bych řekl, že na světovém poháru bude průměr spíš 170 cm a třeba 55 kg. Pokud jsem vyšší, tak je to samozřejmě v dlouhých krocích výhoda, ale zároveň čím vyšší váha a čím delší končetiny, tím delší páky. Pokud se bavíme o kratších krocích, tak mám tedy paradoxně konstantně trošičku nevýhodu. Samozřejmě, kdyby se závodilo jen o to, kdo udělá nejvíc shybů, tak já určitě nejlepší nebudu, i kdybych byl strašně silný, protože ty delší končetiny jsou v tomto případě poměrně velký handicap. Přesto, když to shrnu: Přikláním se spíš k tomu, že moje výška je spíš plus, protože ty nevýhody, které mi výška přináší, dokážu poměrně dobře kompenzovat. Je to třeba mobilita. Spousta dlouhánů se nedokáže zkroutit, napasovat do nějakých pozic, kde jsou těžištěm třeba hodně vysoko. Já to ale dokážu nějak vykompenzovat a plus samozřejmě té své výšky v určitých momentech náležitě využít.”
Dokázal bys díky svému tělu provozovat i jiný sport? Který další je Ti nejbližší?
”No, já myslím, že na spoustu jiných sportů bych relativně talentovaný byl, ale těžko říct, jestli bych i dokázal být jedním z nejlepších na světě. Určitě by to nebyly týmové sporty a asi ani snowboarding, nebo lyžování. Oboje mne přitom od malička hodně bavilo, ale mám za to, že bych tam na tu extrémní koordinaci už tak šikovný nebyl. Koordinace tam probíhá ještě rychleji než v lezení, které takovou rychlost nemá. Každá ta cesta je jiná a já možná nejsem tak dokonale zkoordinovaný, ale velmi rychle se věci učím a ukládám do “svalové paměti”, takže v podstatě každý outdoorový sport je mi blízký. V lezení jsem dobrý, protože je závislé na strašně moc faktorech a všechny ostatní sporty, které mě napadají, jsou naopak daleko víc odvislé od jednoho jediného faktoru, který mám třeba jen průměrný. Takže mám vlastně obrovské štěstí, že jsem našel tento sport, který mě nejen baví, ale mám pro něj podle ostatních i talent.”
Ať Ti to dál leze, Adame. A nejen to!
Čtyřnásobný mistr světa, který se už ve dvanácti letech zařadil mezi světovou TOP 10, teď prožívá i přes trochu smíšené pocity z olympiády vynikající období. Nedávno si vzal svou dlouholetou přítelkyni Ivu Vejmolovou. Jejich svatbu vysoko nad jezerem Lago di Garda a nedaleko legendárního lezeckého Arca jsme sledovali se zatajeným dechem. Byla úžasná! Oba si plánují, že by někdo v tomto místě chtěli i částečně bydlet, aby to neměli na pořádné skály daleko. Iva s Adamem už také začínají v médiích mluvit o rodině a také o tom, jak budou učit ratolest lézt. Tím ale tato lezecká pohádka nekončí. Premiéru má za sebou snímek BEYOND FOCUS mapující 2 roky Adamova života. V upoutávce na film se doslova říká: Kde jsou hranice možného? Jaké úsilí musí člověk vykonat, aby se mohl dotknout vrcholu? Totální odevzdání se svému cíli, perfekcionismus v každém detailu, hledání dokonalosti v přípravě na jeden jediný okamžik - na olympiádu v Tokiu 2020…. To zase bude jednou biják! Jeho úryvky už teď můžeme vidět na Adamově YouTube kanále. Na této sociální síti s videi hledejte fenomenální jméno: Adam Ondra.