Katka a Petr Kalinovi jsou jediní češi, kteří provozují chatu 1. kategorie (nejvýš položené chaty) německo-rakouského Alpenvereinu. Už v první sezoně se osvědčili a zatímco jim místní z Ötztalu moc nevěřili, tak teď se vše obrátilo. Chtějí s nimi spolupracovat. Na druhou nejvýše položenou chatu v Rakousku se začínají vracet horští vůdci, ale pomocnou ruku nabízejí i lidé z údolí. Chata ve výšce 3277 m. n. m. má s novými energickými manželi ambici stát se centrem výuky ledovcové problematiky. Otevřeno je kvůli povětrnostním podmínkám a stavu ledovců pouze 3 měsíce v roce. Jinak je k dispozici winterraum.
Na přelomu dubna a května sedíme s chatařkou Katkou v nadstandardně vybaveném Winterraumu na Brandenburger Hausu. Zatímco Petr přiložil dřevo a radiátory po obvodu útulny hřejí, tak s Kačkou se bavíme o nesmírně bohaté historii tohoto unikátního stavení: První návrhy se datují k roku 1903 s cílem zpřístupnit horolezcům největší ledovcovou oblast ve východních Alpách. Stavět se začalo o dva roky později a slavnostní otevření proběhlo v roce 1909. Dělníci používali místní kameny, a co potřebovali z údolí, tak přitáhli buď na mulách, nebo na svých zádech. Významnou roli tady sehrál architekt Richard Dahmann, podle kterého se dnes jmenuje vrchol přímo nad chatou - Dahmann spitze (3401 m). Zajímavostí napriklad je, že první chatař sem táhl materiál a zásoby na mule a připojených sáních, všechno mu ale spadlo do ledovcové trhliny, tak se otočil a šel zpátky dolů pro nový proviant. Poté sekce koupila na italské straně Weisskugelhütte a postavila lanovku v místech, kde byl zbudovan Richtersteig a snažila se chatu zásobovat z Jižního Tyrolska a přepravovat materiál pouze přes ledovec Gepatschferner.
Tento způsob ale také bohužel dlouho nefungoval a támhle na tom kopci jsou po ní už jen zbytky. Za první světové války tady vojáci zanechali hrozný čurbes. Plechovky a další nepotřebné věci poházeli kolem chaty a do trhlin, takže je nacházíme ještě dnes. Meziválečné období přineslo doslova rozkvět, protože sem chodily 3 tisíce lidí za sezonu, což byl pro mne šok, protože teď je to o tisíc méně. Druhá světová válka opět katastrofa a až roku 1956 začala kompletní rekonstrukce. To už sem létal borec z Innsbrucku letadlem a přistával přímo na ledovci. Dovezl například i obrovskou drtičku kamene. Jednou se ale převrátil a zbytky letadla odvážel do údolí jiný letoun. Vše je výrazně jednodušší od 70. let, kdy začaly létat vrtulníky.
Co nabízí vysokohorskému turistovi Brandenburger Haus teď?
Máme osm pokojů pro 32 lidí, kteří se mohou přikrýt peřinami. Naproti tomu v lageru narazíte na klasické deky s nápisem kam dát nohy. Vejde se tam 35 lidí a ještě dalších 10 do Winterraumu. Ten ale v létě funguje jako sušárna. Podle smlouvy musíme držet 10 procent lůžek pro ty, kteří přijdou neohlášeně a nebo pro záchranáře. Jde o Notlager. Sprchu nemáme, protože s vodou je nutné šetřit. Získáváme ji z tajícího snehoveho pole nad chatou s tím, že hadicemi svadime nalezene prameny do nadrží v chatě a z nich přes filtry a UV úpravnu vody ziskáme pitnou vodu. Celý systém vodního hospodářství v chatě je dost komplikovaný a stará se o něj pouze Petr. Jsou tu i splachovací záchody, ty ale v době nedostatku vody zavíráme. Kromě toho tady ale máme i Wi-Fi díky datům přes drahý satelitní telefon. Proto si hosté musí internet kupovat po půl resp. po hodině. Mobilní signál je pouze na jednom rohu chaty, resp. ve Winterraumu na záchodě (místní telefonní budka☺), jinak pak na Dahmanspitzi.
Co může člověka v takové výšce, tedy skoro 3300 m. zaskočit, když to porovná s běžným životem v údolí?
Náš kuchař vůbec nepočítal s tím, že se tady bude kvůli řídkému vzduchu všechno vařit výrazně déle. Takže třeba brambory tady nebublají za čtvrt hodiny, ale až za třičtvrtě. Potíž je trochu se smažením, což musí dělat v hrnci na plynu, protože fritézu si nemůžeme kvůli velkému příkonu dovolit. Máme tu jen soláry na střeše, v případě špatného počasí zapínáme dieselový agregát. V troubě se také nemůže moc rozdovádět, protože i plynové bomby sem musíme dostávat drahým vrtulníkem a tak se peče i postaru v kamnech na dřevo. Kuchyni každopádně chceme mít odlišnou, než je na ostatních chatách, kde se můžete spolehnout, že budou Kaiserschmarrn, štrůdl a Knödelsuppe. Pořád dokola. My jsme loni v létě nabídli třeba staročeské buchty ale hlavně české pivo a stal se z toho takový hit, že se sem lidé i horští vůdci začali opět vracet.
Jak často probíhá zásobování?
Záleží kolik je tady lidí, ale průměrně jednou za 3-4 týdny. Máme své dodavatele, kteří nám to dopraví do Ventu a přichystají pro přepravu s Heli Tirol. To něco stojí a při třech měsících provozu se pohybujeme v řádu statisíců jen za vrtulník. Kvůli tomu jsme i dražší, takže pivo u nás nestojí 5, ale 7 euro. Cesta tam a zpet trvá helikoptéře minimálně 15 minut namísto pěti jako na sousední chaty. Platí se přitom od minuty a navíc záleží, jak je naloženo. Pilot obyčejně veze v podvěsu 700 kilo, ale když je to třeba 750, tak už je let pomalejší a trvá to 20 minut. Finančně se nejvíc vyplatí 600-650 kilogramů. Létá se většinou brzy ráno za ideálního počasí, kdy je chladněji. S přibývajícím teplem během dne by sem helikoptéra s nákladem kvůli řídkému vzduchu nevyletěla. Odpoledne dokáže vynést třeba jen půl tuny. Náš dodavatel potravin zásobuje okolo dvaceti chat v okolí, takže už má zkušenosti s balením pro lety vrtulníkem zkušenosti. Vše je připravené a zabalené na vozíčkách, které jsou navážené. S dodavatelem si zavoláme zhruba týden dopředu, aby to stačil připravit a letoví dispečeři zvládli naplánovat samotný let. Je to ale hodně těžké, protože počasí vše může zdržet i o několik dnů.
To znamená, že třeba opravy jsou daleko komplikovanější než dole…
Dá se tomu předejít a mít nářadí s náhradním materiálem tady. Když to tu není, tak musíme improvizovat. Například se nám rozbila řídící jednotka UV lampy, která čistí vodu, aby byla bez bakterií. Kluci to tady zkoušeli opravit, ale nepovedlo se a navíc spálili samotnou UV lampu (tu jsme naštěstí měli náhradní, jednotku však ne). Objednali jsme to tedy a Florian z gasthofu Rofenhofen u heliportu ve Ventu to dal nějakým turistům, kteří šli okolo a řekli, že míří sem. Nebo se nám tady rozbilo splachování u záchodu, tak ho můj táta jel koupit do OBI a Péťa pro tu krabici dolů skočil pěšky. Není možné kvůli všemu volat vrtulník.
Teď otočíme list a budeme povídat o obrovských ledovcích, na které se teď díváme z okna. Ano, jsou jedinečné - ten největší se jmenuje Gepatschferner a je druhý v rozloze za Pasterze pod Glocknerem. Náš Gepatschferner je ale propojený s Kesselwandfernerem a tím už tvoří největší zaledněnou plochu v Rakousku - 18 km². Nádherné jsou ledovcové stěny směrem do Itálie pojmenované Langtauferer Eiswände. Jinak je ledovec placatý a není tam tolik trhlin, nicméně nelze říct, že by nebyl nebezpečný. Hodně trhlin je třeba v klesání na Rauherkopf Hütte, která stojí nad obrovským ledopádem. Gepatchferner samozřejmě také ubývá, ale jeho naměřená tloušťka je v některých místech stále zhruba 250 metrů, (Kesselwandferner zhruba 150 m). Co se týče vzdálenosti, tak nejvíc ubyl pravděpodobně v letech 2014/15, kdy se zkrátil o 125 metrů a byl tehdy v Rakousku smutným rekordmanem. Při posledním měření loni v říjnu byl kratší už “jen” o 11 metrů. Líbilo by se nám, pořádat tady ledovcové kurzy. V současné době se to děje nejčastěji na Taschachhausu, ale loni tam ledovec opět ustoupil a od chaty se pořád vzdaluje. Sejde se tam klidně 10 skupin, které cvičí v jedné trhlině. Horským vůdcům se tam kvůli tomu moc nechce. My máme trhliny přímo pod chatou.
Jak jsme se během těchto dvou společných dnů přesvědčili, tak kromě samotné túry na chatu jsou tady možnosti výstupů impozantní. V okolí se nachází několik lehce dostupných vrcholů, a to díky nadmořské výšce, ve které se nacházíme. Nejčastějšími cíli jsou okolní tři Hintereisspitze a Weisseespitze nad lyžařským střediskem Kaunertal. Kdo jde takzvanou Venter Runde a směřuje od nás na Vernagt Hütte, většinou po cestě nevynechá Fluchtkogel. Výjimečně se chodi prechod Fluchtkogel-Dahmanspitze a take na Kesselwandspitzi - nejhezčí kopec u chaty. Mezi vzdalenejsi a krasne hrebenove tury patri napr. Hochvernagtspitze (3535 m) přes Fluchtkogel a Gepatschjoch. Nelze opomenout překrásný Weisskugel(3738m), 3. nejvyšší horu Rakouska. Těžká túra na nejméně 10-12 hod. většinou vede přes vrchol na další chaty, zejména Bella Vista (Schöne Aussicht) nebo Weisskugelhütte. Poslední dobou se tam ale moc nechodí, protože skalní práh zvaný Vernaglwand sloužící k sestupu na Langtauferer Ferner není zajištěný. Ferrata vybudovaná po válce je už dávno pryč. Zejména z naší iniciativy se proto dala dohromady parta místních Bergführerů a za podpory Alpenvereinu budeme na konci letošní sezony budovat novou 100 metrů dlouhou ferratu.
Ale to není z vašich iniciativ všechno, slyšel jsem, že tady hned vedle chaty by mělo být další lákadlo.
Guidům by se líbilo, kdy by mohli za ošklivého počasí s klienty třeba cvičit na krátkých lezeckých cestách. Ve východní stěně Dahmanspitze je skála kompaktní, takže by tady už na začátku letní sezony měla vzniknout “Klettergarten”. Počítáme, že zatím budou navrtány dvě, tři lezecké cesty. Měli by se toho ujmout naši kamarádi - horský vůdce ze Söldenu Karel Kříž ve spolupráci s Honzou “Trávou” Trávníčkem a horolezcem Ondrou Tůmou.
Nepřestává mne fascinovat, že jste si takovou práci vybrali. Máte dvě malé děti, psi a ještě práci v údolí. Jak jste to zvládli?
Prvním předpokladem bylo přestěhovat se do Rakouska, což jsme udělali kvůli naší největší vášni, lyžování. Nyní bydlíme v Pitztalu, kde provozuji Apartmán Haus Hubertus. V zimě učím v lyžařské škole a místním oddíle. Petr do loňska pracoval jako technolog v místní firmě, kde vyrábí díly pro Porsche. Chtěl ale zmenu a poté, co viděl výběrové řízení na Brandenburger Haus, tak neváhal. Když začal o výběrku mluvit, tak jsem rezolutně řekla: “Ne”, protože to místo není vhodné pro děti. Je to skalnaté a pořád hrozí pád. Ale na druhou stranu milujeme hory a nové výzvy, Petr byl účastníkem expedice na Manaslu, letos se chystáme oba na Ama Dablam, tak jsme to vyzkoušeli. Ve výběrovém řízení jsme byli celkem čtyři. Už ve druhém kole nám ale řekli, že nás berou. Bylo to určitě díky zkušenostem z hor ale i tím že Petr je strojní inženýr a provoz chaty je po technické stránce složitý. Berlínská sekce Alpenvereinu je spokojena, ze Petr si s technickými problémy ve většině případů poradí sám.
Když tady máte děti, tak kde hrají fotbal?
Fotbal nehrají (smích). Nejvíc je baví lézt po kamenech okolo chaty, ale je potřeba na ně dohlížet. Když je ošklivo a dorazí málo hostů, hrajeme stolní hry. Evelína je ještě malá, ale osmiletý Matouš casto leze s tátou po okolních kopcích. Už byl skoro na všech. Naše děti tady netráví celé léto, ale jsou také na prázdninách v Čechách.
Jak se k vám můžeme dostat?
Vedou sem v podstatě tři cesty, všechny přes ledovec, takže je potřeba počítat s lanem, mačkami a cepínem. Z Ventu buď přes Hochjoch Hospiz, nebo Vernagt Hütte, pak z Kaunertalu přes Rauhekopfhütte, nebo z Itálie z Weisskugelhütte. Loni tady bylo několik rodin s dětmi. Rodiče ale musí být dostatečně zkušení a děti zdatné. Měli jsme tady desetiletého klučíka, který měl za sebou Glockner, Wildspitzi atd. a po tři večery nám pomáhal v kuchyni. Přišel a žadonil, jestli by mohl nosit aspoň nádobí.
