Když se lezce zeptáte s kým si popovídat o Prachovských skalách, tak odpověď bude: “ No jasně, s Fugasem”. Jiří Všetečka je předsedou Lezeckého kroužku Prachov, nejdéle fungujícího horolezeckého spolku u nás. Desítky let také vlastní obchod s outdoorem Sagita v centru Jičína a tak ví, co se kde šustne. S Fugasem jsme se sešli na jeho chalupě na klidném západním okraji skal.
Fugasi, až se mi až zastavuje dech, při pohledu na malou knížku, kterou máme před sebou. Je to nejstarší vrcholová knížka z Mnicha. Jak ses k ní dostal?
Je to vzpomínka na jičínského všesportovce Emana Bosáka, který byl milovníkem sběru všemožných relikvií. Míval je vystavené v bývalé opravdové kovárně, kterou také dobře znáš a já tam moc rád chodil. Babička Růženka nám tam dávala pověstné bramborové placky. Když Emánek usoudil, že je potřeba ty věci, které za svůj život nashromáždil někam posunout, tak si v tomto případě, nevím proč, vybral mě. Je to první knížka z Mnicha, která se dochovala a jde o vůbec první zmínku o lezení na Prachově. Když začnu listovat, tak je tady krasopisem popsáno prvních 8 výstupů a až devátý je podle stylu písma zapsaný nahoře na skále.
Jak je možné, že jsou desky černého notesu zvenku tak poničené?
To je trochu kuriózní, protože tehdejší lesníci nebyli úplně naklonění činnosti jičínských studentů, kteří po těch skalách lezli. Když 4. října 1907 poprvé na Mnicha vystoupili, tak zanechali na vršku skály krabici s knížkou a červeno bílou vlajku. Udělali z toho jakousi tradici, myslím, že nevěděli, co se tou dobou dělalo v německých krajích. Lesní adjunkti tehdy shledali, že to je docela pěkný cíl a jali se krabičku a praporek ostřelovat. V knížce je každopádně do roku 1927 celkem 29 zápisů, tedy v průměru 1 a půl přelezu za rok.
Když se dívám na východní komín Mnicha, tak mi přijde, že jako začátečník bych si tuto skálu nevybral. Netrénovali ještě někde předtím?
Je to tak, podle všeho v létě 1907 cvičili v dnešní oblasti U Mouřenína a nebo v nedalekém Babinci na jižním okraji skal. Některé z nich jsou dnes vidět ze silnice mezi Jičínem a Mladou Boleslaví. Jsou tam skalky od několika málo metrů až po 12metrové i víc. Je jasné, že výstup na Mnicha, který je 35 metrů vysoký, byl lákavý. V této vrcholové knize je i první dochovaná fotografie prvovýstupců a dlouho se nevědělo, kde byla vyfotografována. Protože ale rád prolézám neznámá místa na Prachově, tak jsem se před pěti lety při jedné procházce otočil a zůstal stát v němém úžasu. Shledal jsem šikmou skalku a kámen, na kterém dva z šesti borců sedí. Uvažoval jsem, proč se fotili zrovna na takto neatraktivním místě, ale vzhledem k tomu, že se psal rok 1907, tak kudy se chodilo do Prachovských skal? Tehdy nebyla Turistická chata. Jak asi vypadala tehdejší výbava fotografa? Byla to zřejmě velká a těžká dřevěná krabice, se kterou se fotograf vláčel na zádech. Zkoušel jsem proto hledat nedaleko tehdejšího Penzionátu společenstva jičínského odboru turistů, což je dnešní Hotel Šikmá věž. A úvaha to byla správná. Tenhle kámen je tedy v Babinci, bohužel v oblasti běžnému návštěvníkovi Prachovských skal zapovězené, protože leží mimo značené cesty. Je nicméně v těsné blízkosti horolezecké přístupové cesty ke skále, která se téměř neleze. Oblast je tedy pozoruhodná hlavně tím, že se tam vyfotili naši předci.
Zkušení matadoři možná ještě některé staré vybavení pamatují, např. konopné lano. S čím dále první dobrodruzi lezli?
Myslím, že si vzali i nějaké očko, za které byla přivázaná kráva. Ta modernější technika se k nám začala dostávat až ve 30. letech minulého století. Dále to byly okované vysoké boty do hor, takže rozhodně to nebyly lezečky a myslím si, že ty boty mohly skále hodně uškodit. Samozřejmě oni byli průkopníci a museli probádat slepé uličky. Zažili jsme gumové kecky, kožené boty z Německa, bačkory, ale i kopačky s uřezanými špunty. V 80. letech jsme stáli dlouhé fronty před obchody jako byly Pragoimport nebo Dům sportu, či v Tyršáku Na újezdě na boty ze západu. Často se ale lezlo i naboso, což si umí představit málokdo. Naše dnešní nohy jsou asi dost málo trénované na to, abychom mohli stát palcem na malém stupu. Co se týče dalšího vybavení, tak nemusíme chodit tak daleko. Před patnácti lety jsem zabavil jednomu klasikovi jeho sedačku. Zdála se mi příliš nebezpečná a přemluvil jsem ho k tomu, aby si pořídil svůj první sedací úvazek.
Máme před sebou fotografii samotného výstupu východním komínem na Mnicha, to jsou opravdu všichni navázáni na jedno lano?
Je to tak. My jsme tu fotografii zdigitalizovali a detailně ji zkoumali. Je tam šest borců navázaných na jedno lano tak, jako je jako chůze po ledovci ale nikoliv v horizontální, nýbrž vertikální poloze. Raději nedomýšlím, kdyby někdo z nich uklouzl. Je nicméně možné, že to bylo jen takhle vyfocené a lezlo se, jak je běžné. Toto snad nemohli myslet vážně. My se každopádně snažíme, aby noví členové LKP ochutnali aspoň trošku historie a zároveň, aby se dokázali chovat v krizových situacích. Může se stát, že Ti v terénu spadne osmička nebo slaňovátko a je potřeba se bezpečně dostat na zem i bez nich.
Po těch desítkách let, co sleduješ život ve skalách, máš možnost porovnat jednotlivé generace lezců. Jak se mění v průběhu času?
Myslím, že jsou stejné v tom, že všichni mají zájem o přírodu a skály. Vždy to ale bylo poplatné době a tím to je jiné. Dnes se horolezectví stalo takový moderním prvkem s tím jak vidíte například Adama Ondru na olympiádě, je tu velký rozvoj komerčních stěn a ti lezci už dnes nejsou takoví jako dřív. Když jsem začínal, tak se všichni znali a stačilo přijít do skal a písknout. Mezi prachovskými lezci bylo a je pověstné písknutí "fufííí” a hned jsem věděl kdo kde je. Myslím, že ty dřívější generace to víc prožívaly. Nejstarší, s kým jsem přišel do styku, jsou lidé narození v 20 letech minulého století. I na sklonku života dokázali mimořádně poutavě a inspirativně vyprávět o z dnešního pohledu obyčejných věcech, kterých si ani nevšimneme. Se změnou politického klimatu se vše změnilo. Do té doby si lidi byli blíž, dělali toho spolu víc. Lezení je spíš individuální sport, tak šlo často o solitéry. Když se ale v podvečer sešli pod skalami, tak byli schopni si spolu sdělovat dojmy, poseděli a povyprávěli. Dnes mi přijde, že tzv. chytáme moc zajíců, máme přehršel zájmů. Český horolezecký svaz má individuální členství a já říkám, že jsme takový spolek zahrádkářů. Kdo má zahrádku, přihlásí se a zaplatí poplatek, tak je horolezec. I přesto, že je to tak i v sousedních zemích, tak by se měla situace trochu učesat. Myslím, že v tomto jde svaz dobrým směrem, protože chce mít víc členů sdružených v klubech, než těch individuálních.
Jeden čas mi přišlo, že Petr “Špek” Slanina je posledním klasikem, který buduje na písku mimořádně těžké cesty. Nyní se mi ale zdá, že jsou tu mladí kluci typu Vítek Lachmann, kteří trochu kráčejí v jeho šlépějích, nebo ne?
Každý člověk něco dává a třeba na Špekovi obdivuji třeba jeho odolnost a systematičnost. Nevím, jestli jsi někdy viděl jeho diář prvovýstupů a výstupů - to je neskutečná věc! Na druhou stranu, z pohledu jiného lezce on vůbec nemusí být ten top, protože dělá extrémní cesty, doslova vraždy, které přeleze jen pár vyvolených. Každopádně Špek ovlivňuje nějakou skupinu lidí, která zjistí, že jim to přináší mnohem víc než jen lézt dobře odjištěné cesty. Oni vidí, že hodnota jeho výstupu je v tom, že se pere s tou stěnou, má nějakou logickou linii, šetří železem…. Myslím, že Vítek se toho zhostil velmi dobře, a když řeknu, že za tím stojí trénink, tak určitě není systematický. Prostě Vítek leze a má k tomu nějaké předpoklady. Určitě něco zdědil po tátovi. Pak je dostatečně chytrý na to, aby věděl, co v těch skalách chce. Radostné je, že takových kluků je relativně dost.
Kde teď na Prachově najdeme nejtěžší cesty?
Je potřeba zajít do centrální části Prachova a podívat se na severní stěny. Jsou mezi devátým a jedenáctým stupněm obtížnosti. Když to vezmeš od Obeliska a přes Hakenovu věž a překulíš se ke Smítkově věži, či Svatému Václavovi. Ta skála je tam profilovaná většinou kolmo a má v sobě menší pukliny. Jižní stěny jsou naopak takové ohlazené, obroušené police.
Prachovští lezci každoročně žijí dvěma dnes už legendárními společenskými událostmi…
Ano, jsou tu tradiční akce jako Běh horolezců. Loni za covidu to byl 40tý ročník, ale vzhledem k tehdejším proticovidovým opatřením jsme ho přejmenovali na 39 a půltý. Bylo možné odstartovat mezi sobotním dopolednem a nedělním odpolednem. Jen byly vynechány technické prvky jako slaňování a mostění. Celé to vzniklo jako memoriál, protože generaci před námi poměrně brzy v mladém věku odešly velké vzory, šikovní lezci Ilja Špitálský a Vláďa Charousek. Jejich vrstevníci založili tento téměř 4km běh a my se snažíme tu tradici udržet. Není to žádná masová událost, ale je to příjemné si vzpomenout, zazávodit a pobavit se. Co se týče Prachovské 24 (letos bude 28. ročník), tak dnes jsou jen dva borci, kteří mají vylezené všechny ročníky - Martin “Prochor” Procházka a Jirka “Jéža” Nedbal. Platí přitom striktní pravidla. Na jednu věž se může vylézt jedna cesta o obtížnosti minimálně třetího stupně. Bojsa se Zajdou dosáhli absolutního počtu bodů, který je 776. Nezdolali však nejvíc věží, k tomu výkonu jim stačilo vylézt na 130 věží za 24 hodin. Primát v počtu skal drží Střihoun se Zajdou, kteří zvládli 134 věží. Usnadním vám to dělení, je to skoro 6 skal za hodinu. Když si představíme, jak je Prachov rozlehlý, a že mezi těmi věžemi běháte, nespíte, neodpočíváte 24 hodin, lezete po tmě, a že na vás určitě někdy přijde nějaká ošklivá krize, tak to je prostě obdivuhodné. Ale pro naprostou většinu účastníků to není o tom absolutním výkonu. Čtyřiadvacítka se teď vrátila do tradičního termínu, kdy se koná první víkend v srpnu a v případě, že jsou špatné povětrnostní podmínky a nedá se lézt, tak se překládá na další víkend. Start je vždy v pátek v podvečer, hodinu před tím se přihlašuje tak, aby to nepřerostlo v nějakou masovou akci. Může se zúčastnit maximálně 30 dvojic a co si pamatuji, tak nebyl ročník, že by se musel jakkoli redukovat jejich počet.
Kdybychom teď otočili list, tak na pěší zoně v Jičíně provozuješ outdoorový obchod Sagita. Jak je možné, že v tak malém městě se uživí tolik sportovních prodejen?
V 90. letech při počtu obyvatel kolem 16tisíc jich tady bylo 32. Dnes to není ani třetina, ale i tak je to dost. V 80. letech tady přitom byly jediné sportovní potřeby a ty zlikvidovala nadnárodní obchodní síť. Bohužel se teď ukazuje, že to nebylo dobře. Jelikož mám obchod v centru města, tak každý den máme poptávky na sortiment typu pingpongové míčky, pálky, či badmintonové košíčky. Což je samozřejmě mimo náš rank. Dnes jsem třeba musel říct zákazníkovi, že nemáme plavecké čepice, což bylo tento týden už asi popáté. Stejně tak špunty do uší. Ano, ty na cestování máme, ale na plavání nikoliv.
Patříš mezi jedny z prvních obchodníků s outdoorem u nás. Jaké byly začátky?
Sagitě bude příští rok 30 let, ale začal jsem už dva roky předtím. Jako vystudovanému učiteli zeměpisu a tělocviku se mi "v nové době" za katedru nechtělo a možná ve mně i něco zůstalo po dědovi, který byl obchodník. Když přijedete z Jičína na Prachov, tak se ocitnete u Českého ráje, kde stále stojí budka původně určená pro průvodce. Tam byla moje první prodejní plocha o rozloze cca. 10 metrů čtverečních. Lidi se tam sjížděli zdaleka a vykoupili vše, co bylo. Je to spojené i se začátkem Singing Rocku, kdy jsem za klukama jezdil do Chuchelny a ty sedáky, které šili, jsem jim bral přímo z pod strojů. Ten náš kraj byl pro toto dobrý, protože výrobci byli hodně z Liberecka, Jablonecka, Semilska a já to dokázal objet naším autem. Jako kuriozitu mohu říct, že moje žena Jana u mě kdysi kupovala lezečky a nedávno jsem je objevil.
Něměly by mít outdoorové firmy větší zodpovědnost a minimálně finančně se podílet na likvidaci škod, které jejich klienti v přírodě nadělají?
Myslím si, že se to v řadě případů děje, jen to není až tak dobře komunikované. Jsou skutečně firmy, které své procento dají na vysazení nového stromu, do úpravy přístupových cest ke skalám apod. Je pouze otázka jak moc to je komerční sdělení a vážný úmysl. Svět se každopádně po covidu mění. Reálně se zjišťuje, že Evropě chybí řemesla, obuvníci, textilky a tak dále. Dnešní doprava z Číny stojí násobně víc než před dvěma lety. Pak se sekne loď v Suezu a celý výrobní řetězec stojí. Takže to plánování je velmi složité. Zítra (pozn. v květnu 2022) třeba objednávám zboží na léto příštího roku. Doufám, že mi přijde v dubnu 2023 a musím ho objednat tolik, abych ho měl dostatek do srpna. Taková je dnes realita obchodníka s outdoorem.
