Na začátku to byla plnohodnotná práce. Koncerty, turné, studio. Jenže peníze postupně vyschly a členové kapely se ocitli ve stejné situaci jako spousta jiných muzikantů z devadesátek – práce od rána do večera, rodiny, povinnosti. Čas na psaní hudby se smrskl na minimum a energie šla jinam. V roce 2013 to vedlo až k rozpadu kapely.
Jenže Clawfinger úplně nezmizeli. Přišly nabídky na jednotlivé festivaly a návraty na pódia, kde hráli vedle kapel, se kterými sdíleli éru i pódia. Právě tyhle koncerty jim připomněly, proč to celé kdysi začalo. Nešlo o žádný velký comebackový plán, spíš o znovunalezenou chuť hrát bez tlaku.
Postupně začali psát nové skladby, pomalu a bez očekávání. Vznikaly jednotlivé singly, které kapela vydávala během let, kdy objížděla festivaly. Teprve když se sešlo šest nebo sedm hotových věcí, padla myšlenka udělat z toho celé album. Název „Before We All Die“ vznikl původně jako interní vtip, ale nakonec přesně vystihuje náladu desky i kapely.
Tell to shrnuje jednoduše: nejde o jeden konkrétní důvod, proč album trvalo skoro dvě dekády. Je to součet vyhoření, normálního života, ztráty iluzí a následného návratu k tomu, co člověk dělá proto, že musí. Ne proto, že se to vyplatí.
Pro staré fanoušky je nová deska Clawfinger důkazem, že některé kapely nezmizí, jen se na chvíli ztratí v provozu života. A když se vrátí, pořád mají co říct.