Van der Graaf Generator. Ta vznikla koncem 60. let a společně třeba s Genesis a King Crimson bývala řazena do art-rocku. Hudba VDGG byla dramatická, recenzenti mluvívali o "manickém malströmu" -
lví podíl na tom měly Hammillovy kompozice i jeho zpěv. Ve spíše temných textech se střídala introspekce a velká témata. "Jedním z důvodů byl mohutný zvuk kapely, který si ta velká slova
vyžadoval," vzpomíná Hammill na VDGG. "Zároveň mi bylo devatenáct dvacet, vše jsem viděl buď černě, anebo bíle. Dnes už vím, že svět nezměním a barevná škála je pestřejší. Tehdy jsem měl pocit, že
velká témata jsou mimo mě, teď cítím, že jsou především uvnitř mě. Dřív pro mě téma bylo něco jako velké filmy promítané na plátno, teď téma vnímám, jako kdybych dělal malé fotografie."
Vrcholem snažení VDGG bylo album Pawn Hearts z roku 1975. O tři roky později se kapela rozešla. Hammill - v té době měl kontě už sedm sólových alb! - začal se strojovou pravidelností vydávat desku
za deskou. Nebezpečí opakování se bránil střídáním nálad. To samé platí pro koncerty: poprvé v Praze vystoupil sám s kytarou a klavírem, podruhé s kapelou, nyní ho bude doprovázet houslista Stuart
Gordon. "Ano, mám-li z něčeho hrůzu, tak je to opakování. Každou další desku beru jako výzvu, říká Hammill. "Zároveň se alby prolíná jednotící linka - můj pohled na hudbu. Bez ohledu na momentální
obsazení by muzikantova citlivost měla zůstávat nedotčená."
Hammill v sobě nezapře básníka. Používá bohatý, metaforický jazyk. Vydal i dvě knihy básní, textů a povídek. "Každý z textů by měl vyprávět určitý příběh," říká k obsahu svého zatím posledního, v
pořadí celkem čtyřicátého alba This. "Každá písnička by vlastně měla být jako určitý soundtrack a mít i vizuální kvalitu," vysvětluje hudebník, jenž má s filmem praktické zkušenosti - kromě
spolupráce s televizí napsal i hudbu k jednomu celovečernímu snímku. "Byla to taková docela temná záležitost, takže mi to sedlo," přiznává Peter Hammill. Jeho vliv přiznávají třeba Johnny Rotten,
dříve zpěvák Sex Pistols, či Nick Cave.
Rock jako umění
Peter Hammill je fenomenální úkaz. Jeho výsostně originální tvorba začíná tam, kde končí záludné vody oceánu zvaného hudební showbyznys. Vydobyl si jí oddané fanoušky a příznivý zájem kritiky. Za
třicet let kariéry ozvláštňoval na deskách i koncertech svůj nezaměnitelný skladatelský, ale především pěvecký styl formálními postupy progresivního art rocku (skupina Van Der Graaf Generator) i
úsporného důrazu kytarového punku; vyzkoušel si dokonce kompozičně náročný útvar rockové opery.