Když chci slyšet progresivní hudební hledání, asi bych volil třeba Porcupine Tree. Kdybych se těšil na kytarovou muzikantskou ekvilibristiku, asi bych hledal třeba G3. Ale pokud chci jistotu klasického rocku, kdy sice neobjevím nic nového, neuslyším nic, co jsem ještě neslyšel, tak potřebuju něco ve stylu AC/DC, nebo(!) právě Doro. Vlastně mi i bylo tak trochu jedno, jaký nastroj a aparát má sólový kytarista. Od prvních taktů se z pódia valila neuvěřitelná dávka energie. Klasicky vystavěné písničky perfektně 'šlapaly', stopky byly přesně tam, kde měly být, funkční nepřetahovaná sóla ... a hlavně neuvěřitelně energická zpěvačka běhající po celém pódiu. Ona vlastně celá kapela byla fantasticky rozpohybovaná. Bylo zajímavé sledovat, jak je tým (rozuměj band) sehraný i ve smyslu pohybu, kdy exhibující muzikant na kraji pódia vždy, když procházela Doro, ukročil dozadu, aby ho nemusela obcházet za zády. Bylo jasné, že právě ona je hvězda, a sehraný band to naprosto respektoval, bez toho, že by mu to něco ubíralo. Doro také snad v každé skladbě rozpohybovávala publikum a nutila ho (v tom nejlepším smyslu) ke spolupráci, takže návštěvník koncertu se právem mohl považovat za nedílnou součást show. Velmi příjemnou atmosféru na konci koncertu potvrdila i 'autogramiáda' přímo z pódia a po pár chvílích i u východu ze sálu.
Při cestě domů jsem si uvědomil, že tenhle klasický rock je vlastně 'macho' muzika. Pokud by nějaký rockový muzikant neměl jasno v tom, jak se chlapácky prezentovat, tahle půvabná baba svým koncertem dává přesvědčivé lekce v ceně vstupenky :o) Už se těším na její další návštěvu.
HonzaT
PS Za foto Doro z včerejší akce díky Evě Makovské.