A my si v Rozhledně připomeneme nejdůležitější okamžiky jejich kariér. Oba dva muzikanti jsou v našich myslích už asi navždy svázáni s jejich mateřskými kapelami, tedy s Pink Floyd a s Metallicou. Oba vlastně přišli do už rozjetých kapel (pravda Metallica byla tehdy mnohem slavnější než Pink Floyd po prvním albu), na rozdíl od Gilmoura se však Newsted nikdy nestal vůdčí osobností, ale zato když „nastoupil“ měl za sebou mnohem víc zkušeností. Narodil se 4. března 1963 v městečku Battle Creek ve státě Michigan. Coby teenagera jej uhranuli Kiss a jejich démonický basista Gene Simmons a brzy objevil další kapely: Ted Nugent, Rush, Black Sabbath či Blue Oyster Cult, tedy bandy na hranici hard rocku a rodícího se metalu. Ve městě Kalamazoo se čtrnáctiletý Jason začal učit hrát na baskytaru a zkoušel to v různých místních kapelách. V roce 1981 vyrazil s kamarádem do Kalifornie s jediným cílem: založit kapelu a prosadit se. První vážnější Jasonovo angažmá bylo v kapele Dogz, která se brzy přeměnila na Flotsam & Jetsam (1983), jedny z pionýrů stylu zvaného thrash. Brzy potom objevil Newsted své hrdiny: byli jimi čtyři hoši z tehdy ústřední thrashové kapely Metallica. Flotsam & Jetsam v roce 1986 vydali své debutové album Doomsday for the Deceiver. Newsted už byl v té době jasným šéfem kapely: nejen že hrál skvěle na baskytaru, ale také skládal a psal texty celému repertoáru. Zrovna v té době, tedy v září 1986, vlastně po vydání klasického alba Master of Puppets, postihla Metalliku rána: uprostřed turné tragicky zemřel její baskytarista Cliff Burton. Když Newsted dostal nabídku zaujmout jeho místo, navzdory slibně se rozjíždějícím Flotsam & Jetsam, byl připraven a už v roce 1987 se podílel na dalším skvělém albu kapely, epickém a koncepčním projektu And Justice for All was. Dál už je to známá historie, dodejme jen, že jeho autorský talent byl v silné konkurenci dost potlačen. Občas si tedy našel čas aby si alespoň zahostoval na albech jiných kapel (Voivod, Milk & Blood či Sepultura), dokonce si v roce 2000 založil vlastní „bokovku“ Echo Brian. Vnitřní neshody v Metallice vyvrcholily interwiev pro časopis Playboy v roce 2001, v němž se Hatfield, Hammet a Ulrich nechali slyšet, že s Jasonem Newstedem už nepočítají. krátce poté vydal Jason oficiální prohlášení, že „z Metalliky odchází s osobních důvodů a z obav z fyzického i psychického zhroucení.Dnes však udržuje poměrně přátelské vztahy se svými bývalými spoluhráči a v roce 2009 si zahrál s Metallicou v Rock´n´Roll Hall of Fame.
Nu a David Gilmour? Narozen v britské Cambridge 6. března 1946 vyrůstal ve velmi spořádané rodině. Jenže do stejné třídy střední školy chodil také spolužák Roger Barrett, jinak zvaný Syd, s nímž se David hodně spřátelil. Společně přešli na střední uměleckou školu a začali se učit na kytaru podobně jako jejich další spolužák Roger Waters. V roce 1963 se David přidal k rhythm´n´bluesové kapele Flowers či k Bullit, v pětašedesátém vyrazil na pár měsíců do Francie a baskoval zde do aleluja. Když se vrátil, Barrett s Watersem a dalším spolužákem Nickem Masonem založili vlastní kapelu Tea Set, kterou rychle přejmenovali na Pink Floyd. Během dalších dvou let se z kapely staly hvězdy a ze Syda Barrette, dvorního autora a vizionáře rozpadlá figura s mozkem rozežraným od LSD a všech dalších svinstev, co jich bylo. Pink Floyd mysleli na jeho rekonvalescenci a dávného kamaráda Davida povolali na záskok. A jelikož se Barrettů stav horšil, zůstal Gilmour v kapele už nadobro a prožil s ní všechna ta senzační léta: vedle Waterse byl hlavním autorem mohutných úspěchů. Odvrácenou stranou měsíce, Wish You Were Here, Animals – všechna ta klasická alba už nesou pečeť jeho skladatelského rukopisu. Občas si vystřihl nějakou tu produkci (Roy Harper, Hawkwind, ale hlavně debutové album Kate Bush The Kick Inside) a v roce 1978 se pustil (k Watersově velké nelibosti) do prvního sólového alba nazvaného prostě David Gilmour. Rozpory a Watersem vyvrcholily při natáčení dvojalba The Wall (kde byl david zastoupen jen jako spoluautor u písně Comfortably Numb, při natáčení ala se symbolickým názvem The Final Cut (1983) se Pink Floyd na krátkou dobu rozešli úplně. Gilmour zatím pracoval na druhé slovce About Face (1984) a hrával tehdy na albech Paula McCartneyho, Bryana Ferryho, Supertramp či Dream Academy. Waters byl rozhodnutý Pink Floyd rozpustit oficiálně, leč soud (ano, až tak daleko to došlo) rozhodl v Gilmourův prospěch Z Davida se stal jediný šéf a taky autor kapely, ale jeho první pokus A Momentary Laps Of Reason se příliš nepovedl. Na nové album Division Bell jsme si museli počkat až do roku 1994, ale to už byl návrat s plnou parádou. Obrovský ohlas tehdejších koncertů (jeden jsme mohli vidět na pražském Strahově) dokumentuje živá nahrávka Pulse (1995). S Watersem se na pódiu znovu setkal až v roce 2005 při příležitosti dobročinného koncertu Live 8. a pak už se věnoval novému sólovému, dosud nejpovedenějšímu albu On an Island (2006). Toť zatím vše.
Vojtěch Lindaur - Beatová rozhledna