Naposledy to bylo na počátku prosince 2008, kdy rozčeřil brněnské hudební prostředí. Protože v pátek večer ho po necelých pěti letech opět uvítala Kajot Arena, stal se jeho dlouho avizovaný koncert příležitostí spatřit tohoto osobitého pódiového mystifikátora a showmana na vlastní oči.
Koncertní show odhalila na pódiu opona, která nabídla opravdu bizarní podívanou šesti hudebních aktérů, kteří dokonale ovládli celou scénu. Byli to kytaristé Tommy Henriksen, Ryan Roxie a kytarový sexy-symbol, ďáblice s dlouhými kadeřemi Orianthi Panagaris. Dále baskytarista Chuck Garric a konečně bubeník Glen Sobel. Hlavní hvězdou byl ovšem Alice Cooper. Pětašedesátiletá rocková hvězda s dlouhými černými obarvenými vlasy, s nezbytně našminkovanými řasy a víčky vůbec nedávala najevo nějaký seniorský věk (!). Pravda, jeho hlas už místy postrádal pružnost a dravost, nicméně jeho prezentace a suverenita, stejně jako choreografie, byla stoprocentní. Jako bizarní performer s řadou převleků a s mnoha rekvizitami procházel celým show, v němž se spojoval hard rock, glam rock, shock rock a acid rock s metalem.
Koncertní playlist se nesl ve znamení repertoárových proměn napříč jeho kariérou s důrazem na nejúspěšnější léta. Zazněly tedy skladby Hello Hooray, stejně jako House Of Fire, hitová No More Mr. Nice Guy, Under My Wheels, He´s Back, dravá Billion Dollar Babies, fragment hororově uhrančivé I Love The Dead. Vynechán nebyl ani megahit Hey Stoopid, také Go To Hell, sociálně kritická Department Of Youth, sugestivní Poison. Při skladbě Feed My Frankenstein ožila klasická hororová postava v gigantickém ztvárnění jako přízrak v bílé mlze a vynechán nebyl i dávný hit I´m Eighteen. K překvapení bouřících fanoušků zařadil skladby čtyř legendárních rockových nebožtíků – Break On Through (To The Other Side) od Jima Morrisona, Revolution od Johna Lennona, Foxy Lady od Jimi Hendrixe a konečně My Generation, jako vzpomínku na excentrického bubeníka The Who, Keithe Moona.
Závěr koncertu patřil megahitu School´s Out, do kterého byl vtipně přiaranžován zásadní motiv skladby Pink Floyd – Another Brick In The Wall (Part 2). Po instrumentální stránce mě zaujala především charismatická kytaristka Orianthi Panagaris, která se suverénním nasazením zvládala kytarové party na jedničku, stejně jako technicky precizní bubeník Glen Sobel. Výkon kapely ale nestál na brilantních instrumentálních překvapeních, ale především na homogenním tvaru syrového rockového pojetí. Suchý led, občasné ohňostroje a barevně nasvícené pódium přesně vykreslovalo místy strašidelné výjevy, jako byla např. gilotina, škrcení oběti, hrozivé nože, včetně umělé krve, jež už léta patří k „standardním“ úkazům Cooperova show…
Alice Cooper (1948) se narodil jako Vincent Damon Furnier v průmyslovém Detroitu ve státě Michigan v USA. V jeho těle koluje krev francouzských hugenotů, ale i prérijních Siouxů. Rodina byla hluboce věřící – otec byl kazatelem. Ze zdravotních důvodů ale přesídlila do Arizony a později do Kalifornie, kde už od konce šedesátých let nastoupil na hudební dráhu. První alba vyšla na labelu Bizarre s podporou avantgardisty Franka Zappy. Na úspěch si musel počkat až do r. 1971, kdy po několika singlech prorazila alba Killer (1971) a School ´s Out (1972). Ovšem megaúspěchu se dočkal albem Billion Dollar Babies (1973), s nímž ovládl celou Ameriku a jeho popularita nabyla gigantických rozměrů. Také album Welcome To My Nightmare (1975), jako koncepční projekt patří mezi výrazně ceněná alba…. Název Alice Cooper (pochází od legendární upálené čarodějnice) nesla nejprve doprovodná kapela a později Furnier přejal tento název jako svoje jméno. Koncem amerického megaturné v r. 1977 už Cooper natolik podléhal nezřízenému alkoholismu, že musel vyhledat lékařskou péči a v dalších letech absolvoval náročnou odvykací kúru. V osmdesátých letech tento boj vyhrál, ale celé desetiletí zažíval pozvolný odchod ze slávy a silný umělecký propad. Vrátil se zpět až v r. 1989 albem Trash. V devadesátých letech myslím popadl druhý dech. Třebaže jeho alba neoslňují nějakou progresivní linií, zůstal jako živá legenda bizarního rockového divadla stále v popředí pozornosti a lze o něm hovořit jako o kultovní postavě amerického shock rocku… PETR GRATIAS