Aleše Sigmunda jsem poznal někdy v šedesátých letech. Možná to bylo na 1. československém beat-festivalu v roce 1967, kde vystupoval se skupinou Vulkán a zpěvačkami Marthou a Tenou. Potkávali jsme se potom sporadicky, ale v roce 1984, to už jsem pracoval v Mikrofóru, jsme se potkali a já se ho ptal, proč Panton nevydává víc rockové hudby. Mikrofórum tehdy za sebou mělo sérii Rockových maratonů a snažilo se rockovou hudbu podporovat. Aleš na to reagoval slovy: tak pojď ke mně na Panton a vydávej to. Byla to velkorysá nabídka a rozhlas byl tak tolerantní, že mi dovolil, abych v Pantonu pracoval na půl úvazku.
Strávil jsem s Alešem téměř dva roky v jedné kanceláři. Díky němu jsem se naučil, jak se vydávají desky a tak vlastně zejména díky němu se na Pantonu objevila edice rock, měla univerzální obal, kde slovo rock bylo jakoby nastříkané sprejem na zeď. Kdo zná to dobu, vím, že podobné počiny byly docela odvážné a Aleš je dokázal obhájit. U Pantonu pak debutovala řada dnes zajímavých kapel. Byl jsem Alešovi za tu příležitost vděčný a mrzelo mne, když Panton opustil a začal se věnovat vlastním aktivitám. Krátce poté jsem z Pantonu odešel i já.
Pak jsme se opět potkávali příležitostně. Minulé pondělí (5. 11.) jsem mu volal, abych ho pozval na koncert Černý racek a ti druzí…, konec konců jako objevitel Boba Frídla, který po boku Marthy a Teny v jeho skupině dostal první velkou šanci a jako autor mnoha písniček, které pro tuto pěveckou dvojici napsal, do Hybernie jako čestný host patřil. Omluvil se, že nikam nechodí. Dva dny na to mi přišla zpráva o jeho tragické automobilové nehodě. Je mi to moc líto. Aleši, sbohem.
Ivan Rössler