Jak se stalo v posledních letech dobrým zvykem, začátek roku patří v Supraphonu novému dílu dramaturgické “Line” řady, jež mapuje vývoj české hudební scény od doby beatové dál. Novinka, pojmenovaná Jazz Rock Line 1971-1981 navazuje na dříve vydané tituly Beat Line 1967-1969 (2016), Big Beat Line 1965-1968 (2017), Beat (Al)Boom 1968-1970 (2018) a Rock Line 1970-1974, a jak už její název napovídá, tentokrát došlo na dekádu, kterou je z hudebního hlediska možné souhrnně označit jako fusion. Těšit se můžete na deset kapel od Blue Effectu, přes Energit, Jazz Q až po Pražský výběr a 31 skladeb s celkovou stopáží 158 minut. Podívejte se na video teaser: https://youtu.be/3FGfFL2OElA
„Slovo fusion nebylo marné, když hledání přesnějších výrazů k prolínačce jazzu, rocku, blues, artu, funku, synth a jiných zdrojů sice probíhalo, ale spíše jen zahušťovalo prostor. Muzikantům to ovšem bylo jedno, neboť princip byl v jejich společném hraní, nikoli v nálepkování,“ vysvětluje editor kompilace Karel Deniš souhrnný název, pod nějž spadaly různé žánrové fúze, kterým ve zdejších podmínkách paradoxně pomohla i společenská normalizace.
Zatímco bigbít dostával od komunistického režimu kruté rány v podobě zákazů hraní, přejmenovávání kapel a přetextovávání písní z angličtiny, nuceného převlékání a ostříhání, likvidačních přehrávek a jiných buzerací, jazz se spíše „směl“. Převaha instrumentálních témat, obvykle neprovokativní názvy souborů, většinou přijatelně civilní vzhled muzikantů a jejich pravidelně vystudovaná hudební gramotnost – to všechno byly ve finálním důsledku plusové body a pro cenzory matoucí aspekty. Kombinace bigbítu a jazzu se tak stala pro další vývoj tuzemské hudební scény zcela zásadní. Kromě samotného prolínání žánrů byla totiž i vítaným úkrytem řady rockerů v azylu bolševikem milostivě povoleném.
Vše výše uvedené se odrazilo i v tehdejší produkci Supraphonu a Pantonu, která sice nebyla vždy kompletní a včasná, ale i tak poměrně obsáhle reflektovala dění na čs. jazzrockové či spíše rockjazzové scéně. 2 CD Jazz Rock Line 1971-1981 tak zahrnuje desítku špičkových kapel z katalogu obou vydavatelství, která je na stopáži 158 minut reprezentována jak svižnými a krátkými písněmi, tak do detailů propracovanými i více než desetiminutovými kompozicemi. Vedle starší generace již zkušených muzikantů (Blue Effect společně s JOČRem či Jazz Q), kteří během let získali obdivuhodný instrumentální um a patřila jim především první polovina 70-tých let, je samozřejmě zastoupeno i tehdejší experimentům nakloněné mládí (Pražský výběr, Combo FH, Mahagon aj.), jemuž náležela zejména druhá polovina dekády.
„Může se snad zdát, že je to hudební dávnověk: skladby jsou na dnešní klipovou dobu často příliš dlouhé a některé postupy i zvuky odnesl čas, ale myslím, že jazzrocková éra byla zásadně důležitá. Dala šanci veřejně vystupovat i mimořádným zjevům typu Padrůňka, Francla či Jelínka, kteří by tehdy v rockové podobě u soudruhů dozajista neuspěli. Navázala na světové trendy s tím, že zpoždění bylo v tomto případě poměrně minimální. Učinila u nás syntetizéry trvalou součástí nástrojové nabídky ve chvíli, kdy se v popu ještě spíše komerčně bzíkalo a v rocku se vytvářely závažné art plochy, jen zčásti využívající možností rozšiřujícího se zástupu mašin. A konečně se jazzrock stal, zpočátku snad trochu z nouze, potřebným pokračováním muzikantského vývoje a předmětem nadšené divácké kulisy ze šedesátých let,“ dodává v bookletu 2CD Deniš k období, jež i s časovým odstupem nabízí řadu atraktivní muziky s bonusem v podobě faktu, že mnoho muzikantů lze stále vídat na koncertních pódiích – a srovnávat.
