Stoupám na skialpech na Výrovku v Krkonoších a musím říct, že se mi pořád mění před očima. Ještě pamatuji tu malou boudičku, do které každou zimu vedl tunel. Současná stavba je tady sice už 30 let, v poslední době ale prochází dalším obrozením. Kromě nastříkaného ledového rampouchu pro lezení si všímám, že dřív tudy projížděly stovky běžkařů a nyní je to jeden skialpinista za druhým. Běžkaře jsem nezahlédl. Lví podíl na tom má předseda České asociace horských vůdců zařazené do té prestižní světové UIAGM Pepa “Šimon” Šimůnek. Zástupce legendární skialpinistické značky Ski Trab pro střední Evropu a třeba i batohů ABS Airbag, se zúčastnil 14 expedic na osmitisícovky. Dnes žije s provozovatelkou Výrovky Míšou Šťastnou právě na hřebenech našich nejvyšších hor, kde jsme rozhovor natáčeli.
Šimone, jestli dobře počítám, tak už 24 let vodíš lidi po horách, baví Tě to ještě?
Když to řeknu kulantně, tak se musíš přešaltovat do pozice, že to není tvoje túra. I přesto, že vylezu na vrchol a fyzicky tam stojím, pořád je to akce mého hosta, který si mne najal a jsem za něj odpovědný. Můj výborný kamarád Pepa Morávek a také horský vůdce UIAGM říká, že jsme v podstatě animátoři. Na druhou stranu každá túra Ti přinese strašně moc poznatků o sobě. Jestli se dokážeš ovládnout, jestli si nebudeš léčit své ambice apod. Zní to jako klišé a každý čtenář si jistě řekne: ”Ježíš, ten zas kecá”, ale je to opravdu takový balanc vlastního ega, které musíš trochu popřít. Nadneseně se říká, že horskému vůdci by se měla odebrat licence v okamžiku, kdy přestane lézt z kamarády. Je to totiž znamení, že práci bere jen jako byznys.
Natáčení rozhovoru pro radio Beat a časopis lidé&HORY na Výrovce.
Klienty vodíš i na osmitisícovky, pak se ale vrátíš na Výrovku a ukazuješ Krkonoše. Pořád s nadšením, i když ten terén není tak složitý. Jak je to možné?
To pozor, to by ses divil. Letos jsem šel Rýbrcoul Route (přechod Krkonoš na skialpech - pozn. red. ) a u Vysokého kola jsme zabloudili. Foukalo 130 km/h, mlha, nic nebylo vidět. Záhy jsme se našli, ale myslím si, že Krkonoše jsou nejpodceňovanější hory světa. Ty kopce tady dosahují nad 1500 metrů nad mořem a jsou na severu, takže je to ekvivalent klimatických podmínek někde jako v Alpách nad 2 500 m. n. m. Takže to nuda rozhodně není!
Oba pocházíme z Jičína a vždy nás lákala blízkost Prachovských skal. Vím ale o Tobě ještě také to, že lezení zdaleka nebyl jediný sport, kterému jsi se věnoval.
Netuším, jak je to možné, ale funguje tam něco jako outdoorové genius loci. Když si vezmu, že je v 25tisícovém městě možná víc jak deset sportovních a outdoorových prodejen, tak to zní jako nesmysl. Ale není. V podstatě každý na gymplu běhal orienťák. Holky, které si lakovaly nehty, byly určitě jednou na nějaké pískovcové věži. Já jsem dělal judo, což mi možná přineslo stabilitu, byl jsem v místním aeroklubu, denně jsem hrál s taťkou ping pong, takže něco na postřeh. Jezdil jsem na běžkách a na nedalekém kopci Tábor jsme s kamarády měli mezi jabloněmi vybudovaný letmý kilometr, nebo Hahnenkam (Streif), takže to mě všechno formovalo.
Čili úplný opak toho, co baví dnešní děti?
Četl jsem nějaký odborný článek, že současné děti jsou kvůli mobilům a počítačům takzvaní digitální domorodci, což ano, my rozhodně nejsme. Proto své děti nutím a tak trochu podplaceným násilím je beru třeba na běžky. Dostanou čokoládu a ony jdou. S maminkou pak chodí na skialpy, spí i v zimě pod stanem. V létě jezdíme na vodu a samozřejmě, i to je jiné než dřív. Kdysi jsme měli stovku, 80 korun jsme propili v pivu, takže nám zbyla dvacka na rohlíky. A dnešní děti? Nakonec, proč jim ten mobil nebo tablet nedopřát? Taky nemůžeš chtít po Nepálcích, aby v Namche Bazaaru žili jak 50 let před tím, než tam přišel Hillary. Dnes má několik tamních rodin majitelů lodží dohromady jeden vrtulník a letí do Káthmándú do kina. Takový je svět a já si netroufnu říct, jestli je to dobře nebo špatně, takový borec nejsem.
Teď ale zpátky k výstupům a lezení. Jakého vrcholu si nejvíc ceníš? Je to ten, na kterém si pomyslně dostal “nejvíc na zadek”?
Na zadek jsem dostal několikrát i u nás doma na Prachově. Třeba s Láďou Šoltysem jsme dělali cestu na Drážďany a jmenuje se Svátky zapomnění (VIIc), protože nám přišlo, že jsme úplně zapomněli lézt. Tam jsem spadl na takovou zídku z docela velké výšky. Ale to jsou takové vzpomínky, koho to zajímá? Žiješ současností, moje vzpomínky nikomu nepomohou, z principu to ani nikoho nemůže zajímat. Je to nesdělitelné a pro nezúčastněného i prázdné sdělení. Ale nejvíc si vážím toho, že jsme všichni všechno vždycky přežili.
Myslíš, že by se tedy nemělo referovat o výstupech Čechů například na Mt. Everest? Tam už byl kdekdo a je to tedy čistě jeho soukromý prožitek?
Je to, jako když vylezeš na Mt. Blanc s vůdcem a přišel bys do Chamonix a v tamních novinách žádal o hlavní rozhovor. Řeknou Ti: “Dobrý, ale promiň, ten rozhovor psát nebudeme, je to zbytečný.” Něco jiného by to ale bylo, kdybys tam zaklepal v roce 1820. To by pak bylo pravděpodobně nejen v celoplošných francouzských novinách. Na druhou stranu chci říct, že nechápu, proč se na Everest nadává. On za to nemůže. Navíc se tam dají udělat zásadní prvovýstupy, jako například pravá část jihozápadní stěny.
Jakým směrem se vlastně ubírá vývoj vodění po horách. Když jste kdysi zakládali Českou asociaci horských vůdců, jaké jste měli představy a jaká je nyní realita?
První impulz byl v tom, že člověk je líný a chce si vydělávat peníze tím, co ho baví. Takže přece nebude chodit do práce jako inženýr geodézie…. Tak to si dělám legraci, mně i to měření bavilo. Přemýšlel jsem ale jak to zlepšit. No a tak jsme s Víťou Novákem a Láďou Jiráskem v roce 1998 asociaci založili. Pak přišel Dušan Stuchlík a tak dále. Řada lidí si nicméně pořád myslela, že to nepůjde, že k tomu nemáme hory. A to bylo něco pro mě. V současné době je tady 40 horských vůdců s plnou licencí a nikdo to už nezruší. A když to řeknu trochu samolibě, tak jsem rád, že mě to přežije. Je ale potřeba si říct, že ve skutečnosti byl zakladatelem toho všeho Johann Stüdl. Rodilý pražák, který uměl česky a byl to právě on, kdo učil lidi v Kalsu vodit na Grossglockner a dokonce stanovil, kolik si za to mají říct.
Šimon a autor rozhovoru před slaněním z Col du Chardonnet na Haute Route (2012).
Horští vůdci za použití přírody jako pracovního nástroje neplatí, přestože na ní vydělávají. Většina jiných pracovníků si musí svoji dílnu a kancelář zaplatit. Existuje nějaký tlak na to, aby gajdi horám také něco vraceli? Je tam stále více lidí, ale kopce nejsou nafukovací. Co by se vlastně mělo přírodě vracet?
No, tak to je dobrá otázka, protože my jsme jedni z mála lidí, komu za to, že chodíme do hor přibývají peníze na účtě. Takže něco bude přinejmenším na tom přistupovat k horám i ke skalám tak, aby po mě nebyla potopa. Nemůžeme si říct, tak to tady všechno rozrajtujeme a vyplundrujeme. Na druhou stranu taky musíme brát v potaz, že je nutné odevzdat nějaký výkon za to, že host zaplatil. Myslím, že to bude jedno z témat nadcházejících valných hromad. Světová asociace horských vůdců UIAGM už dokonce ustanovila enviromentální komisi, která vydává příručky, jakým způsobem toto řešit. U nás máme za sebou už několik fází vývoje, naše asociace se narodila a teď si myslím, že tak nějak dospěla. Tipuji, že brzy přijde fáze, které by dalo říkat filantropie. Jak konkrétně to ale bude vypadat, to mě teď nenapadá.
Co omezování počtu klientů?
To si myslím, že je velké téma. V současné době jdeš třeba na Mont Blanc nejčastěji jeden na jednoho. Pak to stojí trochu víc a zřejmě to není pro všechny. Je to těžký balanc, protože nahoru chtějí i ti, kteří si to nemohou dovolit finančně a Ty jim to chceš umožnit. Kdysi jsem viděl nejmenovaného českého “black” gajda, jak měl na Blancu osm lidí na laně. Ti se pak posmívali mým klientům, že platí takovou raketu. No, ale ono je to úplně obráceně. Každopádně není dobré vypadat před veřejností jako ti, kteří to v horách v rámci svého ekonomického profitu drancují. Když se jede Colorado river, tak se o to losuje. Taky se Ti může stát, že se tam nikdy nepodíváš. Představa, že střední vrstva číňanů by si finančně mohla dovolit sjet Colorado, tak to je po něm.
Vyřeší něco zavedení vstupného třeba do Krkonoš?
Samozřejmě, že ne. Lidi si to zaplatí. Taky chodí do předraženého kina, jezdí na drahé pohonné hmoty autem denně do práce, pijí drahé pivo. Ano, myslím, že se musí něco stát, jen nevím co. A to pozor, třeba na Kühtai v Rakousku v sobotu nemáš šanci zaparkovat a všude jsou lidi na pásech… Tam je to ještě výrazně horší než v Krkonoších. Myslím, že to ještě bude velké téma a hlavně nemá smysl se kvůli tomu hádat. Proti sobě stojí lidé, kteří na tom vydělávají a ochránci přírody. Budou se muset sejít a dát tomu nějaký další řád.
Šimon vodí lidi i na legální ledolezecký rampouch v krkonošském Labském dole.
Teď na jiné téma. Zajímá mě, co děláš, když se klient cítí na víc, než ve skutečnosti má? Existují nějaké triky, jak mu dokázat, že jeho vysněný vrchol není dobrý nápad?
Člověk chce tu práci dělat obrazně řečeno ne jen v pondělí, ale i v úterý, ve středu a dokonce i v neděli, takže si nemůžeš dovolit průšvih. Je hodně důležité si uvědomit, že hory nelze zobecňovat ve smyslu: Mám horského vůdce, tak se mi nic nestane. Ty věci stran právní odpovědnosti jsou tak, že klienta upozorním, ať tady nestojí. Pokud se tam ale postaví a spadne, tak za to vinu nenesu. Když se pak něco stane, tak samozřejmě si člověk klade otázky, jestli to neměl říct líp, jasněji nebo zřetelněji, nebo jestli radši nepíchnout do člověka hůlkou, aby to bylo úplně jasné. S jiným je naopak potřeba zacházet strašně opatrně, protože mu taky můžeš způsobit nějaké trauma a tu túru mu vlastně pokazit. Asi je nejlepší si s ním povídat a říct: “Hele, jsou taky ještě jiné cíle než tenhle, který pro nás není. Já jsem také x-krát něco nevylezl a investoval jsem do toho výrazně víc. Když jsme po převratu v roce 1992-3 platili za dolar 45 korun, tak ty naše výpravy do Himálaje byly kosmicky drahé…” Snad jsem těch lidí za svou kariéru moc nenaštval. Podle mě je vůbec nejtěžší gajdování heliskingu. To si myslíš, že si člověk veze zadek ve vrtuli a jezdí prašanem. Vůbec to ale není pravda - všechno se odehrává v tak rychlém sledu a čelíš tam brisknímu rozhodování, lavinovému nebezpečí a je nutné počítat s tím, že v tom svahu nebudeš dělat sondy. Musíš sledovat, jak jsou klienti unavení, protože najezdit tolik výškových metrů za den ve volném terénu neuděláš nikde jinde. Zároveň je to drahá záležitost a když nevyjde počasí, tak se to před manželkou těžko obhajuje. Ta se ptá, to jste dali jen 5 runů? Vždyť jsem Ti to říkala… Ale fakt je, že není možné zohledňovat věci, které chtějí lidi. V tu chvíli opustíš linku bezpečnost - zkušenost, a to je špatně.
Heliskiing v arktidě je Šimonův každoroční jarní “chleba”
Stalo se někdy, že by se Ti klient “kousl” a nešlo to ani nahoru, ani dolů?
Samozřejmě, to se stává. Tady je člověk opravdu na hodně tenkém ledě. Naštěstí jsem ještě nikdy nemusel volat například vrtulník, protože jsme se vždy nějak dohodli. Hlavní je mluvit a přesvědčovat. Já tomu říkám slovní coaching. Je to hrozně vyčerpávající, ale když pak člověk sjede dolů, tak na těch očích je vidět, že se tam třeba něco i zlomilo a mám z té pomoci radost. Nejhorší na tom je, když je tempo pomalé, což dost často bývá nebezpečné. Ty už potřebuješ být někde úplně jinde. Plánování túry je alfa-omega, alfa-omega, alfa-omega a Ty musíš mít únikové varianty, a když už je nemáš, tak musíš hostovi dát svoje pití, svoje jídlo, svoje oblečení - prostě to není Tvoje túra. Když klient zlomí hůlku, dáš mu svojí, takže musíš vydržet jen s jednou, Murphyho zákony fungují v těchto momentech perfektně, takže tohle se obvykle stane, když není nic vidět, fouká 100 kilometrů v hodině a bouda daleko. Nikdy se nakonec nikdo nezeptá, co ten guide z túry má. On je tam placený, tak proč se ptát? Stalo se například, že někdo chtěl v půlce akce rozporovat rozpočet, že to není podle jeho představ. Jenže rozdíl je v tom, že já se ve vysokých horách pohybují někde od roku 1988 a furt žiju. Třeba náš guru - rakouský horský vůdce Hans Bergman - nám při vstupu do světové asociace UIAGM říkal: “Horský vůdce má právo tu túru zrušit i v momentě, kdy má špatný pocit.” Je fakt, že zvěř dokáže vytušit třeba zemětřesení, přestože nemá online zpravodajství třeba o blížícím se nebezpečí. Je to takový šestý smysl. Někdy, než na nějaký kopec jdu, tak si s ním dokonce pokecám. Jestli mě tam nahoru pustí.
Tato helma doprovází Šimona řadu let i v Krkonoších.
Napadlo by Tě, že někdy budou skialpinistické trasy v tak “nealpském terénu”, jako třeba na Šumavě?
Kdysi jsem si koupil své první vázání Silvretta 300 a stálo mě asi 6000 Kčs, tři tehdejší průměrné výplaty. Tedy jako dnes třeba 80 tisíc, takže jsem s ním tři noci spal v posteli. Vázání mi poslal emigrant Pepa Boubín z výprodeje Bundeswehru a já ho měl ještě v roce 1995 na Shisha Pangmě. To vázání vážilo to samé, co dnes celý pár lyží i s vázáním. Ale to měli i Pavel Jirsa, Štěpán Dunka a všichni tito skialpinističtí pionýři, ale rozhodně jsem si myslel, že o tento sport bude větší a větší zájem. Proto jsem do toho taky podnikatelsky šel. Dodnes jsem přesvědčen, že je to jeden z nejlepších pohybů, který pro sebe můžeš udělat. Ono první lyžařský vlek byl otevřen ve Svatém Mořici myslím roce 1930, což je poměrně nedávno. Na skialpech, jako na lyžích s pásy se chodí tisíce let. To jsou ty kořeny, a to mě baví. Lidé to prostě mají v DNA. Jediný rozdíl je, že kdysi se takhle chodilo za obživou, dnes za zábavou. Tu přeji i Beaťákům a čtenářům časopisu lidé&HORY!
