Vlado Čech se narodil 1. září 1949 do rodiny těžkotonážního komunisty, šéfa prezidentské ochranky. A nepotatil se. "Ještě mu ani fousy nerostly a už škemral, ať rodiče pořídí bubny. Jeho máma nakonec tajně koupila české Amátky, nechala je u sousedů ve sklepě, a když měl manžel na Štědrý den odpoledne službu, natahala je po schodech do bytu", vzpomíná vdova Věra Čechová. Plukovník StB zuřil marně, v ten moment šlo všechno včetně školy stranou a šestnáctiletý Vlado brzy tepal rytmus v řadách kapely Ducks, byť zatím jen na amatérské úrovni. Něco jiného už byli o dva roky později New Force s jistým Vladimírem Mišíkem u mikrofonu. "S Vladem jsme chodili na stejnou základku, byl o rok mladší. Jednou mi naznačil, že je bubeník, časem jsem zjistil, že fakt dobrej. On měl jednu v ČR vzácnou vlastnost - držel rytmus. Ani když dal brejk, nezpomalil… a k tomu byl technicky zdatný."

Pak přišel podzim 1968 a start Blue Effectu, který zazářil hned albovým debutem Meditace s evergreenem Slunečný hrob. V podstatě rocková balada dodnes udivuje svébytným bubenickým podkresem, díky němuž jsou všechny nápodoby (včetně dnešních Mišíkových a Hladíkových) odsouzeny do dimenze cover-verze. "Vlado bubny používal jako hudební nástroj, ne jako cosi, do čeho se mlátí," vysvětluje Radim Hladík, kytarista a první muž kapely.

Čech byl rockový typ bubeníka. Jeho kolegové se shodují, že hrál velice expresivně, bez jakéhokoli pocitu nejistoty. Pevná, silná ruka, pevný rukopis, nemnoho jazzových kudrlinek.

Podobně přímočaře se choval. "Když jsem dostal v roce 1969 lano do Blue Effectu," vzpomíná Lešek Semelka, "byl jsem ostýchavý kluk z Litvínova. Stačilo pár minut a už jsme byli s Vladem přátelé… a hned se to šlo zapít." Přizvukuje mu král slovenských baskytaristů a další spoluhráč Fedor Frešo: "Milý, mocný mládenec, krásný chlapec. Poprvé jsme se viděli na nějakém jamu v Bratislavě a za pár minut jsem měl pocit, že se známe od dětství. Uměl za to vzít, byl navíc z těch lidí, co se vždycky propili do dobrosrdečnosti. Věčná škoda, že to nedokázal ubrzdit. Mohl tu s námi hrát dodnes."

Um mladého bijce naplno vytryskl na deskách Nová syntéza I a II., Svitanie a především na ponurém Světě hledačů (1979). Tehdy už opět se Semelkou v sestavě. "Vlada nikdo nikdy neviděl cvičit. Přišel na zkoušku, krátce se s Radimem dohodli na formě a už to tam sázel, jak kdyby to předtím piloval pět hodin."

Nebyla to zkrátka jen vizáž, co Čecha pojilo se slavnějším kolegou Bonhamem. Mladí bubeníci se pod pódii rvali o místo, aby mohli co nejlíp sledovat, jak se to dělá. Plukovník si rval zbytky vlasů a vyjadřoval se o synovi jako o své "životní politické chybě".

"Jednou nás s Vladem zatkli na Václaváku s igelitkou plnou chlastu," vzpomíná bedňák kapely a Čechův velký kamarád Ivo Marek. "Nechali nás chvíli smažit na cele, ovšem jen do té doby, než si ověřili totožnost. Když se se sklopenýma ušima přiběhli omlouvat, Vlado už tušil, že si lízl čertovské eso. Lehnul si tam na gauč a oznámil jim, že dokud všechno nevychlastáme, neodejdeme. Ani necekli, do rána tam s námi trpěli a podkuřovali, jak se dalo, pak nám ještě zaplatili taxi."

Podobných historek jsou v rukávech desítky, pohádka má ovšem smutný konec. V roce 1981 přetáhl Lešek Semelka Čecha do popovějších SLS, po třech letech vzal svého dlouholetého spoluhráče na milost znovu Radim Hladík, v té době ale už v zápase flaška kontra Vlado měla jasně navrch ta skleněná.

"Poprvé jsem Vlada potkal na Letné… a naposled taky. To si zrovna ve večerce kupoval flašku vína a vypadal špatně," vzpomíná Vladimír Mišík. Když Čech o pár měsíců později prodával bubny, byl jen svým stínem. Malostranské hospody by mohly vyprávět - z někdejšího kníratého sekáče se stala nádoba na lihoviny, jejíž dno povolilo 21. července 1986. "Vyžádal si dlouhodobé studijní volno a v M. Efektu byl nahrazen automatem," napsal tehdy časopis Melodie.

Vlado Čech ale nikdy nestudoval, nepotřeboval to - talent měl evidentně shůry. "Jeho projev byl nezaměnitelný," říká manželka Radima Hladíka a současná manažerka Blue Effectu Zlata Hladíková. "Hrál razantně, ale uměl stejně tak zvolnit a být citlivý. Emotivně nabíjel, byl to pan bubeník. Strašně mě dodnes mrzí ten konec."

Trable s alkoholem dokázal inteligentní bubeník umně maskovat, spoluhráči dlouho neviděli problém. "Až pak v té závěrečné fázi, kdy často nedorazil na koncert nebo na zkoušku, vymýšlel si neuvěřitelné výmluvy, aby mohl zůstat v hospodě… V den jeho pohřbu mě Radim vezl s vážnou zdravotní komplikací do nemocnice. Takže jsme tam ani jeden nemohli být. Já to prožívala nadvakrát."

Blue Effect své doby de facto skončil. "Bubeník pro mě byl vždycky hrozně důležitý," vysvětluje Radim Hladík. "Když umřel Vlado, byl konec. Kromě příležitostného koncertování s Davidem Kollerem jsem si s nikým tak dobře nezahrál. Vlastně až teď, o dvacet let později, s o dvě generace mladšími kluky."

Dnešní bubeníci jsou leckdy technicky dokonalí, své vzory si mohou poslechnout živě, na youtube kdekdo vyučuje úder po úderu… místy ale jako by chyběla určitá nespoutanost. A potažmo i naivita, zapříčiněná dříve tím, že jedinou šancí, jak se leccos naučit bylo prostě to odposlouchat z desek. Naivita, ze které vyrostla originalita. Hladíkova vzrušující kytara se s bubny Vlado Čecha pojila tak, jako kdyby byli jeden organismus. A stejně jako Hladíkovo sólo pozná se zavřenýma očima každý rockový kytarista, Čechem ochočenou bicí soupravu si nespletete. A nenapodobíte.

Ondřej Fencl

BOX:
Zpěvák Oldřich Veselý (Synkopy 61, Blue Effect) o Vlado Čechovi:
"Nevím o nikom z tehdejší doby, kdo by byl lepší. Přes totální absenci jakéhokoli hudebního vzdělání měl schopnost vystihnout podstatu muziky, kterou jsme hráli a vložit do ní neobvyklé množství emocí, při respektu k hudebnímu materiálu, který mu byl předložen. Nikdy hudbě neuškodil. Byl jí schopen obětovat vše, v přeneseném významu vlastně i život.

Vlado byl z celého M. Efektu můj nejbližší kamarád. On mi ukázal, kudy a kam jezdí v Praze která tramvaj. On mne zavedl do muzikantských hospod, jako byli Zpěváčci nebo Junior klub v Žitné. Zpráva o jeho smrti mne zasáhla jako blesk. Věděl jsem, že má problémy s alkoholem, kterými řešil skutečnost, že nezvládl "Kristova léta". Stále žil jako kluk a když začal jít bigbít do kopru, nemohl se s tím smířit a nebyl schopen najít alternativu, jak dál naplnit svůj život. Takže se tomu konci asi zabránit nedalo. Nebyl tvůrčím skladatelem jako já nebo Lešek Semelka. Zůstal odkázán jen na své (byť výborné) hraní a to jej asi nenaplňovalo. Myslím, že by se nikdy nesmířil s pozicí najatého "vraha", jak se říká muzikantům, kteří střídají kapely především pro peníze. To je možná největší rozdíl mezi Vladem a dnešními