Ivan Martin Jirous
(23. září 1944 Humpolec – 10. listopadu 2011 Praha)
Chystal jsem sborník k sedmdesátým pátým narozeninám Jiřího Černého, doyena hudebních publicistů.
„Ahoj Martine, nechtěl bys taky přispět?“ „Určitě, rád,“ zatetelilo se sluchátko. „Jenže já to potřebuju hodně brzo,“ řekl jsem s obavou v hlase, jelikož nedochvilnost vyvěrající z ukrutné lenosti Ivana Jirouse byla příslovečná. „Zejtra v Oáze, jo? Asi tak kolem poledne.“ Byl jsem tam jak na koni, Ivan jak doma. Měl tam svůj účet, svou nástěnku, seděl na svém místě a rozjížděl bůhvíkolikáté pivo. Bohatýrským břichem málem odstrkával stůl a potem ztužené dlouhé vlasy pepř-sůl prozrazovaly probdělou noc, jistěže ne nad slíbeným textíkem. „Máš?“ zeptal jsem se, jistý si odpovědí. „Ne,“ usmál se Magor široce a upřel na mne dětsky bezelstné oči, „ale mám tady papír, podívej!“ Ještě si dám dvě a napíšu. Tak zejtra. Na sto procent!“
Druhý den, stejné místo stejný čas: „Martin si odskočil na toaletu,“ pravil výčepní. Po dvaceti minutách Ivan přikráčel dosti zcepenělým krokem. Když mne spatřil, vypadalo to, že se zamyslel, což bylo ovšem jen krásné zdání. „Včera jsme měli večírek k výročí úmrtí Olgy Havlové.“ Žvýkal tu větu v ústech jak antabus. Ale hned se o mejdanu rozhovořil, až jsem mu musel skočit do řeči. „Říkals na sto procent!“ řekl jsem trochu naštvaně. „Je pátek!“ „No tak zejtra na tisíc procent!“ a buď andělsky nebo svinsky se usmál. V sobotu jsem tam byl sám a s nechutí srkal malé pivo. Pak jsem mu tam nechal výhružný vzkaz zhruba tohoto znění: „Zítra přijdu naposledy, jo a dlužíš mi třikrát šestadvacet korun za vstupenku do metra a když k tomu připočtu to kilo z roku 1994 vychází to i s úroky na dvě stovky!“
V neděli v poledne jsme naposledy vystoupil na Smíchovském nádraží. Vystoupal jsem schody do Oázy. Magor tam byl, ale tvrdě spal. Výčepní rychle přiskočil s prstem na ústech. Máte to támhle, ale nemáte ho budit. S úlevou, že milému Martinovi nemusím nadávat, sebral jsem list papíru proklepaný silou staré remingtonky a přečetl si alespoň poslední větu: „Aby tě náš Pán mezi námi dlouho zachoval.“ Magor. Díky Ivane.
Naposled jsem Ivana Martina Jirouse, velkého českého básníka, viděl necelý týden před smrtí v divadle Archa na mejdanu Pocta undergroundu. Byl pohublý, zřejmě vyfešákovaný a v ruce držel bakelitový kelímek piva. „Vypadáš dobře,“ povídám.
(Vojtěch Lindaur - Beatová rozhledna)
Ivan Martin Jirous se narodil 23. Září 1944 v Humpolci. Chtěl studovat FAMU, ale nakonec se rozhodl pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Své první básně publikoval například v Sešitech nebo Mladé tvorbě a jasně směřoval k undergroundu. V 60. letech se stýkal např. s Eugenem Brikciem a Egonem Bondym a postupně se stal manažerem Plastic People of the Universe.
Jeho protikomunistické názory mu znemožnily účastnit se oficiálního kulturního života, musel se živit jako noční hlídač nebo zahradník, často byl úplně bez práce. Pětkrát byl komunistickými soudy poslán do vězení.
Manifestem undergroundu byla jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození. Jirous podepsal také Chartu 77 a v roce 1979 se podílel na samizdatové edici Vokno, za což byl opět odsouzen. V letech 1981–1985 byl vězněn za údajné „výtržnictví“ a držení drog.
V samizdatu Jirous vydal sbírky Magorův ranní zpěv, Magorova krabička, Mládí nevykouřené, Magorovo borágo, Magorova mystická růže či Magorovy labutí písně.
Pod názvem Magor dětem vyšly jeho básně a pohádky psané z vězení dcerám.
„Nejdřív jsem básničky schovával v dutý noze železný postele, odstranil jsem ten gumovej uzávěr a tam jsem je měl stočený v ruličce. Básní přibejvalo, když jsem jich měl asi třicet, říkal jsem si, dobrý, už mě můžou pustit. Já jsem totiž byl vždycky takovej historickej optimista - že ten režim se zhroutí, o tom jsem nepochyboval ani chviličku. Když mi estébácký vyšetřovatelé předložili, že jsem zvlášť nebezpečnej recidivista, a bylo jasný, že sazba bude minimálně tři roky, tak já jim říkal, že je mi úplně jedno, kolik mi dají, že to stejně neodsedím,“ řekl v rozhovoru pro Salon deníku Právo.
Oficiálně jeho básně vyšly až po roce 1989. Magorova summa, což byl soubor téměř všeho, co napsal, byla v roce 1998 vyhlášena Knihou roku v anketě Lidových novin. Poté vyšly nové sbírky jako Magorova vanitas, Ubíječ labutí nebo Rattus norvegicus.
Jirous měl dvě dcery, Františku a Martu, které jsou rovněž literárně činné, a syna Tobiáše, který je muzikantem, DJem a také se pokouší psát.
Stanislav Dvořák, Novinky.cz